Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je pondělí 16. července 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Musilové z Libovice propadli všichni myslivosti

foto
Myslivecký rod Musilů (dole Josef Musil, vlevo vnuk Lukáš, vpravo syn Stanislav) na fotografii Slávy Pilíka

Libovice, Pejškův vrch, Záboří, Rokle, Žiďák, Krčkova halda, Vystrčenej, Zelený Vrch, to jsou jen některé z místních názvů myslivecké honitby, které tak dobře znají členové mysliveckého sdružení Libovice. Kromě toho, že letos oslavili čtyřicet let vzniku, mimo jiné také rekonstrukcí své staré myslivecké chaty, mohou se pochlubit i zajímavou raritou. Mezi jejími členy jsou tři generace myslivců stejného jména. Musilové jsou navíc nejbližší příbuzní. Nejstarším aktivním členem je osmasedmdesátiletý Josef Musil, který k myslivosti vychoval jak svého syna Stanislava, tak vnuka Lukáše.

Slovo v našem rozhovoru o životě s myslivostí jsme dali samozřejmě nejdříve zakládajícímu pilíři tohoto mysliveckého rodu Josefu Musilovi.

Jak jste se k myslivosti vlastně dostal?

Pocházím z Moravy, tady jsem byl na vojně. Nejdříve v Jindřichově Hradci, pak v Terezíně a zakotvil jsem ve Slaném. A to úplně, protože jsem si tu našel Emilku, mou manželku, a už jsem tady zůstal. Postavili jsme baráček, já pracoval na dráze a pak v zemědělském družstvu. K myslivosti mě přivedl můj švagr František – hospodář myslivců. Všiml si, jak často a rád chodím do přírody a řekl mi, že musím jít k nim. V roce 1966 jsem udělal zkoušku z myslivosti a stal se členem asi třicetičlenného spolku myslivců.

Slyšel jsem, že jste tenkrát byl odborníkem přes chov bažantů, je to tak?

Byl jsem mladý, tak mi hned dali práci. Ale já byl rád. Vždycky jsem byl spíš pro to zvěř chovat, starat se o ni, než že bych dělal myslivost kvůli honům a podobně. Tenkrát musel makat každý, jinak na hon nemohl. Teď se často stává, že u práce plno lidí nevidíte a jakmile přijde první hon, jsou tam všichni.

A jak to tedy bylo s těmi bažanty?

Tenkrát tu bylo hodně jeteliny a my věděli, kdy se které pole seká. Takže se chodilo a sbírala se vajíčka v hnízdech, protože by je stroje zničily. Zpátky jsme je dát už nemohli, tak se bažanti líhli v umělých líhních. Měl jsem tady na zahradě líhně i pro 30 tisíc vajec. Ročně jsem odchoval i 700 bažantů. Když dorostli do poloviční velikosti, pouštěli jsme je do přírody. Byli však už jen polodivocí, hůř se kryli před dravci, ale hodně jich přece jen vydrželo. Víte, ono je to tak, že když se vylíhnou a jako prvního uvidí člověka, hned ho mají za svou mámu.

Za dvacet let této práce pro myslivost mohl Josef Musil vychovat a vypustit do přírody až 15 tisíc bažantů, příroda mu přirostla k srdci a i v současné době, kdy mu táhne osmdesátka, je aktivní. Jak říká, stále má v lese, několik krmících zařízení, o které se stará, i když by kvůli věku nemusel.

Říkal jste, že raději zvěř chováte, to jste žádnou nikdy nestřelil?

Ale to víte, že ano, i když jsem na to moc nebyl. Ale je pravda, že jsem byl první z tehdejšího spolku, kdo tu střelil divoké prase. Tenkrát se sem ale zatoulalo, prasata tu normálně nebyla. Pamatuji také hony, kdy jsme střelili i pět set bažantů a někdy i tolik zajíců. Také jsme dělali odchyty zajíců, které pak Interlov prodával do ciziny. Za jeden odchyt jsme do sítí chytili i šedesát zajíců a měli 500 korun za samici, o něco méně za ramlíka. Ročně byl jeden odchyt živých zajíců. To víte, to byly jiné časy. Při honu každý dostal zajíce a kohouta a ještě se další odevzdávali.

Pamatujete si na nějakou příhodu z doby, když jste s myslivostí začínal?

Nejvíc mě vzalo to, když jednou vypnuli elektřinu a líhně zůstaly bez tepla. Malí bažantíci jsou zvláštní tvorové, hned se k sobě uprostřed, kde zůstane ještě trochu tepla, přitulí, ale ti spodní se bohužel udusí. Tenkrát to byla spoušť, že jsem myslel, že s tím chovem seknu. „Vidíš, pipláš se s tím, snažíš se, lítáš kolem toho a během chvilky je konec,“ řekl jsem si.

Tak to je smutná příhoda, co takhle nějaká veselá z lovu?

Svého syna Standu jsem vodil do polí a do lesa, už když byl malý. Bylo mu asi osm, když se mnou šel na králíky. V polích jsem mu dokonce, i když se to samozřejmě nesmělo, půjčil flintu, aby si na ty přemnožené králíky vystřelil. Byl v tom za čas dokonce úspěšnější než já. Jednou mi řekl: „Tati, jsi pozadu, měl bys přidat.“ Tenkrát mě docela dohřál. Jindy nás zase prase třikrát vyhnalo z řepky, když jsme ho dohledávali. Pustil jsem za ním psa, ale za chvíli letěl vzduchem nad řepkou a utekl. Tak jsme šli sami opatrně dál. Až po třetí honičce z řepky přišla na řadu dostřelová rána.

Říká se, že dobrého myslivce dělá jeho pes. Jací byli ti vaši?

Na psy rád vzpomínám. Měl jsem jich snad sedm a všichni byli machři. Sám jsem si je cvičil. Takový Cvik nebo ten poslední, co ještě žije, Dan, ti dokázali i kilometr jít dohledávat zajíce. Měl jsem taky psa, který neměl žádný respekt, když dohledával zvěř. Jednou jsem postřelil zajíce, on ho hnal až k místu, kde byli dřevaři v Záboří a ti mu ho sebrali. Když jsem je pak potkal, vyprávěli, že ho museli položit zpátky, jinak by je můj pes pokousal. Až pak dal dřevařům pokoj a běžel se „svým“ zajícem ke mně.

Josef Musil dlouho vyprávěl o svém mysliveckém životě a vedle sedící vnuk Lukáš na něj prozradil, že byl i postřelený, tak musel s pravdou ven.

Jak se to tenkrát semlelo a byl to jediný takový případ?

To už je dvacet let, co jsem dostal tady, jak se tu říká „Pod strání“ pár broků do kožichu. Někdo prostě vystřelil a když to přilítlo, padli jsme k zemi dokonce tři. Já to chytil na břicho, měl jsem kabát, košili a spodní tričko. Před ním se broky zastavily, ale do ruky mě trefil jeden naplno. Dosud ho mám mezi kotníky prsteníčku a prostředníčku, je to takový můj památeční brok. Ten kluk, co vystřelil, byl trochu zbrklý, jakmile viděl zajíce, musel být jeho za každou cenu. Ale my řekli, že za to nemůže, že uklouzl. Jindy se už z honu vše stahovalo, já šel u Velkého Brůdku po cestě s Jirkou Kratochvílem a najednou jsem klekl a on říká, co se tu válím po zemi. Já na to, že jsem dostal ránu do krku. Ten zbloudilý brok mě jen pleskl, ale byla to bolest, že bych to nikomu nepřál.

Co byste popřál vašim nástupcům synovi Stanislavovi a vnukovi Lukášovi?

Já jsem hlavně rád, že to dělají správně. Starají se o zvěř, dobře ji krmí, mají lásku k přírodě. Jsem s nimi spokojený. Jim i druhým myslivcům bych popřál, aby jim to dlouho vydrželo a hlavně bych si přál, aby udrželi naši krásnou, nyní opravenou chatu, kterou jsme tenkrát my postavili.

Pan Josef Musil přivedl k myslivosti svého syna a dobré rady má i pro svého vnuka Lukáše. Tomu je dvaadvacet let a pracuje jako automechanik. 

Bylo pro tebe těžké stát se také myslivcem?

Nebylo, brzy jsem k tomu získal vztah. S tátou i dědou jsem chodil odmalička do lesa. Už jako školák jsem byl u toho, když se odchytávali zajíci a často jsem se chodil dívat na norování. To když psi vyhledávali škodnou – lišky. Můj kamarád Kamil má také dědu myslivcem, a tak jsme si začali rozumět a spolu šli na myslivecký kurz ve Slaném. Já v šestnácti letech, on v osmnácti. Po složení zkoušek jsem hned požádal o členství ve sdružení a stal jsem se čekatelem. V osmnácti jsem si udělal zbrojní průkaz.

Pamatuješ na nějaký zážitek, co se ti jako malému klukovi vryl do paměti?

Pamatuji si, jak jsem poprvé viděl prase. Vzal mě s sebou do lesa kamarád, prase přišlo, byl to pro mě velký zážitek, snad veselý, i když pro kamaráda smutný. To proto, že se mu ho nepovedlo slovit, zahlédlo nás a zmizelo.

Co tvůj první lov, pamatuješ si ho ještě a trefil jsi se vůbec?

Pamatuji a trefil jsem se. Někdy v únoru 2003 jsem si udělal „zbroják“. V květnu se začínalo střílet srnčí. Dostal jsem povolenku a měl již vyhlédnutého odstřelového (nevhodného do chovu – pozn. autora) srnce. Byl jsem sice ten den pozvaný na oslavu vedle k babičce, ale šel jsem radši do lesa. V půl deváté večer jsem se dočkal. Byl jsem strašně rozklepaný už před ránou a bál se, abych to nezkazil. Naštěstí jsem dobře trefil, srnec sice odběhl, ale jen pár kroků.

Máš tu trofej schovanou?

Mám tuhle i další, je to pro mne důležité a je to krásné vlastní prací se k tomu dostat. Podobně rozklepaný jsem byl i při svém prvním praseti, co jsem střelil. Seděl jsem jen tak s puškou na Brixově skále a v dálce asi kilometr jsem viděl prasata, jak jdou ke mně. Doseděl jsem je a druhý den připravil posed, opřel o strom a byl na čekané. Prase přišlo a druhý den ještě jedno na stejné místo.

Posledním, se kterým jsem vedl rozhovor, byl třiačtyřicetiletý Stanislav Musil. Právě přijel z práce, je stavbyvedoucí a, byť unavený, na pár otázek rád odpověděl.

Prý jste s tátou Josefem už jako kluk soupeřil, kdo střelí víc králíků?

Ta příhoda je pravda, ale není to o střílení. Myslivost je o tom, že je v ní víc práce než nějakého vyžití. Mohou to dělat lidé, kteří mají hodně rádi přírodu. Je totiž samozřejmé, že zvěř se musí nejdříve vychovat a až potom se z toho nějaká adekvátní část může ulovit.

Pamatujete si, kdy jste byl s puškou poprvé sám na lovu?

Já dělal kurz s kamarádem z vedlejší vesnice v mých 17 letech a pak se začal naplno myslivosti věnovat. Tenkrát se nedělal zbrojní průkaz, ale zbraň byla na lovecký lístek. My museli mít nejdříve tři roky jen zbraň brokovou, abychom získali zkušenosti a později neulovili, například srnčí, špatně. Navíc jsme na takový první lov museli jít ještě s někým zkušenějším. S brokovnicí jsem chodil hlavně na škodnou – na lišky. Na první střelu si moc nepamatuji, víc si vzpomínám na první hon po složení zkoušek. Bylo to v roce 1980 a ten ceremoniál s pasováním, kdy jsme poklekli a loveckým tesákem nám poklepali na rameno, mi utkvěl hluboko v paměti.

A jaké to bylo při čekání na lišku?

To je těžká čekaná. Liška je velmi plachá a obezřetná. Stačí odlesk měsíce na pažbě a uteče. Lov není jen jít do lesa a střelit, je to úplně jinak, než mnohá média o myslivcích říkají. Lov je o tom, že se obeznamujete trpělivě s prostředím, musíte se umět v přírodě chovat , mít také štěstí a vědět, že se nic neděje, když se nedočkáte. Vždyť jste byli přece v přírodě a tam to tak chodí.

Naznačil jste, že média nepřesně popisují myslivost, můžete to přiblížit?

Myslím, že všeobecně média i veřejnost svými názory myslivosti nepřejí. Mluví se jen o tom špatném Je to pravda, ale takoví lidé jsou všude ve všech typech spolků, v celé společnosti. Lidé, co se nechovají dle tradic myslivosti a nedodržují zákony, často ve spolcích skončí. Myslím si, že se málo mluví a píše o tom, že základní povinností člena je starat se o zvěř. To znamená přikrmování, s tím souvisí příprava, ale také sehnání krmiva, což stojí nemalé peníze i čas. Až v listopadu a dál prakticky až od května se začíná lovit srnec, od listopadu drobná zvěř, začínají takzvané lovecké žně. Ale to už dávno není pravda, žně to dnes určitě nejsou. Často se ještě probíhající leč ukončí, protože je jasné, že je zvěře málo a musí být uchráněna. Střílet se ale musí, protože by kvůli slabým jedincům degeneroval chov a to by byla hodně špatná vizitka myslivců.

Poslední otázka směřovala pro všechny tři z mysliveckého rodu Musilů.

Jak tohoto časově náročného koníčka chápají vaše partnerky?

Lukáš: Známe se s přítelkyní Katkou už pět let, jdeme třeba někam na procházku, ale třeba na čekanou, což je poměrně dlouhé vysedávání na jednom místě, se mnou ještě jít nechce. Ale myslím, že si už zvyká.

Stanislav: Já si nemůžu stěžovat. Moje žena mé myslivosti přeje.

Josef: To je pravda, syn má milionovou ženskou, to já měl s babičkou trochu patálie. Vždycky říkala, že zas jdu někam courat a kladla mi na srdce, abych se včas vrátil domů.

Sláva Pilík
03. 07. 2007, 14:04


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 3. Čtenáři celkem udělili: 12 bodů. Průměrný počet bodů: 4

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Luboš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

49.33%

Spíše ano
graf

17.39%

Spíše ne
graf

14.37%

V žádném případě
graf

18.90%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1127
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát