• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Slánský rodák, profesor Pacák, má

Profesor Pacák se svou chotí Alexandrou. Foto Vladimír Rogl.

Přestože ho osud zavál do hlavního města, kde absolvoval obor organické chemie na Přírodovědecké fakultě UK a během svého bohatého vědeckého života se setkal s mnoha zajímavými lidmi včetně korunovaných hlav a řadou světových diplomatů, do Slaného se vrací pravidelně a rád. Při příležitosti letošního státního svátku byl mu jako zasloužilému občanu města udělen zastupitelstvem města Slaného pamětní list za jeho zásluhy v oblasti školství. 

Pane profesore, co Vás ke Slanému váže?

Co mne k tomuto městu váže? Především to, že jsem se tu narodil a začal chodit do 1. třídy obecné školy. Pak otce přeložili do Prahy a my se tam odstěhovali. Do Slaného jsem ale jezdil i nadále, protože jsem tu měl babičku a taky kamarády ze školy, se kterými jsem si jako chlapec hrával. Rád bych řekl, že i když žiji přes sedmdesát let v Praze, srdce mi zůstalo ve Slaném a celou duší jsem zůstal Slaňákem. Narodil jsem se v Kynského ulici v domě, kde je dnes pekárna. Tomu domu se tehdy říkalo Templ a protože slovo templus znamená chrám, tak mne už kolikrát napadlo, zda tam kdysi nebyla třebas nějaká kaplička, ale to se už asi nedopátrám.

Čeho si nejvíce ceníte ze svých úspěchů?

Ono je jich hodně, protože jsem se na mou duši v životě moc neflákal. Ale můžu říci, že jako nejzajímavější je, já to řeknu jednoduše, fluoroglukóza, což je látka, která se chová jako glukóza, ale přitom v některých okamžicích či situacích se chová právě jinak než glukóza. Toho využili Američani a já jsem tuto látku syntetizoval v roce 1968 a zrovna když sem přijeli Rusáci, tak jsem ji měl po prve na světě v ruce. To byla taková složitá historie, ale nakonec mne požádali Američani, abych jim vyrobil deset nebo patnáct gramů této látky, protože oni vymysleli přístroj, pomocí kterého se dá velice dobře zjistit, a to skoro lépe než nějakou jinou moderní metodou, rakovina. Američani použili tuto mou látku, kterou mírně modifikovali a upravili ji jako radioaktivní. Tato metoda se ohromně rozrostla po celém světě a dnes se celosvětově provede ročně okolo jednoho milionu vyšetření onkologických pacientů. Já to říkám zjednodušeně, protože nechci obtěžovat těmi podrobnostmi. Jde o to, že použití této mé látky slouží k včasné diagnostice rakoviny. Doktoři tak mohou zjistit, kde je nádor uložen a potom když to jde, mohou nádor vyoperovat. Jsou totiž někdy evidentní příznaky rakoviny, kdy lékaři ví, že pacient má někde nádor, ale neví se kde, kdežto touto metodou se to dá zjistit. 

To je tedy velice významná metoda…

Však jsem se zato taky stal členem České lékařské společnosti, přestože jsem chemik. Já jsem profesor organické chemie a v rámci toho jsem tuto látku vyráběl. Naši lékaři byli nadšeni, když zjistili, že k této ohromné metodě přispěl právě český člověk a když pak do světa, tak se chlubí tím, že jsou mými rodáky a říkají: „jó Pacák! No to je můj rodák!“

Vy jste ale také autor řady učebnic. Čím to je, že jsou tak polopatické a populárně napsané?

Já si myslím, že jsem se uměl vyjadřovat stručně a srozumitelně. Nehledě k tomu, že já té problematice o které píšu, dobře rozumím a když chcete někoho něco naučit, musíte tomu nejdříve sám dobře rozumět a pak se to i dobře vysvětluje. Díky tomu se mohu pochlubit, že moje knížky jsou opravdu srozumitelné. Chemii jsem se věnoval od svých třinácti či čtrnácti let. Shodou okolností učila moje teta Hana ve Slaném na dívčí škole Na Hájích chemii a nosila mně různé knížky a učebnice o přírodě a zvířatech. A tehdy mne velmi zaujala učebnice přírodozpytu s pojednáním o chemii. Jinak musím říci, že mně učení šlo celkem lehce a dokonce jsem celé řadě spolužáků i starším studentům dával kondice. Byl to sice jen malý příjem, ale za takto vydělané peníze jsem si kupoval různé kádinky a zkumavky. Takže jsem se na těchto spolužácích vlastně naučil učit. 

Slyšel jsem, že na slánském gymnáziu učí i Vaši žáci…

Tak to zcela určitě. Nevím přesně zda pět nebo šest a ani nevím, zda už někteří z nich nejsou v důchodu. K mým žákům ale určitě patří taky váš starosta Ivo Rubík a dokonce i jeho paní. 

Vy sám jste celý život působil vlastně i ve školství, že?

Ano, ale až do roku 89 jsem jako nekomunista žádnou významnější akademickou funkci vykonávat nesměl a byl šestadvacet let jen docentem. Naštěstí odstrkovaný jsem se necítil a měl jsem o to víc času na práci v laboratoři. Teprve začátkem devadesátých let jsem vykonával funkci prorektora Karlovy Univerzity.

Mnozí lidé si představují vědce jako člověka bez zájmu o okolí. Čím jste se zabýval kromě své vědy?

Pokud to jen trochu šlo tak jsem se snažil volné chvíle, i když jich moc nebylo, zaplnit sportem a kulturou. Tedy až do chvíle, kdy jsem si natloukl záda a musím proto chodit s hůlkou, ale v dřívějších letech jsem hrál tenis, volejbal a ping-pong. To byly moje oblíbené sporty. Na katedře jsme ale také měli velkou šachovnici a s řadou kolegů jsme si občas šoupli šachovou partičku, protože šachy přispívají k logickému myšlení. Sport i šachy byly moje radost, aniž bych usiloval o nějaké rekordy.

A ta kultura?

Jako samouk jsem se naučil hrát na pár hudebních nástrojů a k tomu mému producírování se váže úsměvná historka, kterou rád vyprávím. Jako prorektor jsem měl šanci se dostat do styku s nejrůznějšími lidmi včetně korunovaných hlav jako byla princezna Dajána, princ Charles, španělská královna Sofie a prezidenty celé řady států. Mimo nich jsem se setkal i se světově proslulým českým klavírním virtuosem Rudolfem Firkušným. Nu, a kolega mu řekl, že profesor Pacák hraje na patnáct nástrojů. Mistr Firkušný pokýval hlavou a smutně odtušil: „vidíte, to já hraju jenom na klavír!“

Pokud vím, tak věda se nedá dělat bez rodinného zázemí. Jak Vám pomáhala Vaše paní?

Moc. Bohužel, nemáme děti. Moje žena mne osvobozovala od všech domácích prací, pečlivě se o mne starala a vytvořila mi nádherné zázemí. Já jsem proto díky tomu mohl študovat, mohl psát nebo pracovat v laboratoři. Přiznám se, že kdybych ji neměl, byl bych doslova nemožný.

Jak na Vás zapůsobil návrh na ocenění městem Slaným?

Víte, já těch různých ocenění jsem už v životě dostal spoustu a mám jich plnou skříň. Ale jestliže si s oceněním na mne vzpomnělo moje rodné město, je to velmi milý pocit a určitě ho zařadím na jedno z nejčestnějších míst.

Děkuji za rozhovor.

Vladimír Rogl
04. 12. 2007, 20:29

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.