Nestárnoucí Václav Čapek. Foto Vladimír Rogl
Václav Čapek zasvětil prakticky celý svůj život televizi, kterou důvěrně zná od jejich plenek. Byl jejím moderátorem, dramaturgem a stál kdysi i u zrodu populárních „Hovorů H“. Svou televizní kariéru završil jako programový ředitel České televize a osobní tajemník ministra kultury Pavla Dostála.
Přestože má už pár let nárok na zasloužený odpočinek, nezahálí. Působí v různých kulturních institucích, zabývá se sběratelstvím a často stojí opět za milovaným mikrofonem, se kterým projel pořádný kus světa a díky kterému se mu říkalo „pan moderátor“.
K tomu kusu světa patří i Rusko ...
V Rusku jsem opravdu byl vícekrát. Se známou moderátorkou ruské veřejnoprávní televize Arinou Šarapatovou jsem například v Moskvě uváděl úspěšný koncert našich známých umělců. Kdysi jsem tam byl s Petrou Černockou, Petrem Rezkem a s dalšími zpěváky na různých výměnných zájezdech. Projeli jsme podstatný kus bývalého Sovětského svazu od Murmaňska až po Machačkalu. Poznal jsem i Groznyj, který je dnes v troskách, což vnímám s těžkým srdcem. Když jsem tam odjížděl poprvé, řekl mi jeden můj kamarád: „Pamatuj si, že hlavní zásadou při cestě do této velké země je - ničemu se nedivit!“ Díky tomu se daly i složité situace snáze přežít.
Můžete nám prozradit, čím to je, že jste stále tak aktivní?
Jakmile člověk začne zahálet, začíná stárnout, začne se pozorovat a nacházet v sobě nedostatky a choroby. Nedávno jsem byl u lékaře a on se mě zeptal: „Kouříte?“ Po pravdě jsem mu řekl, že už třicet let ne, čímž jsem ho asi zklamal, protože pokračoval: „… a pijete!?“ Tam se chytil, protože proti jedné či dvěma skleničkám dobrého vína rozhodně nejsem, a už se raději neptal. Na to, proč je naše generace stále činorodá, se dá odpovědět slovy, které pronesl Goethe: „Stáří je duševní stav“ a Werich k tomu dodával, že zná třicetileté starce a šedesátileté mladíky. Naše generace pamatuje deset prezidentů, čtyři měnové reformy, dvě okupace a jedno totální zatmění Slunce. My jsme měli tu výhodu, že pokud jsme chtěli, měli jsme možnost stále něco dělat. Za mého mládí byli snad v každé vsi divadelní ochotníci a mladí provozovali divadla malých forem. Já jsem v Olomouci působil v souboru, který se jmenoval Skumafka (Skupina malých forem kabaretu) a jeho nejlepší scenárista byl Pavel Dostál. Dodnes se divím, kde jsem na to všechno bral čas, protože čím je člověk starší, tak je jeho den kratší. Já, když se ráno probudím, tak už málem večeřím a chystám se spát. Jeden můj kamarád říkává: „To mi povídej, já když se po Silvestru probudím, tak než se stačím oholit, obléct a učesat, jsou tady Vánoce.“
Měl jste celou řadu povolání – které Vás nejvíc těšilo? Nebo jste „vším byl rád“, jak praví klasik?
V každém povolání se najde vždy něco, co člověka obohatí. Já si třeba rád vzpomínám i na to, jak jsem pracoval ve strojně traktorové stanici, kde jsem se dostal k řízení traktoru Ford Fergusson a ještě si tam vydělal peníze na cestu kolem republiky – tedy na kole. Samozřejmě, že v každém povolání máš kolem sebe kromě kamarádů i lidi, kteří ti závidí nebo tě nemají rádi, ale to už dávno definoval Jan Werich: „U nás, ti chlapče, lidi odpustí všechno, jenom ne úspěch.“ A to platí pro každé povolání. Je úplně jedno, jestli jsi pekař, zámečník nebo žurnalista.
Znovu jste se zmínil o Werichovi. Prý jste kdysi sbíral vše o něm a o Osvobozeném divadle…
Měl jsem na deskách – ještě na těch starých rozbitelných - téměř kompletní Osvobozené divadlo. Některé programy tohoto divadla jsme měli doma a v jednom olomouckém antikvariátu jsem objevil alba s deskami Ježka, Voskovce a Wericha. Chtěli za to hrozně moc peněz, ale něco jsem měl, něco si vypůjčil a to byl základ mé sbírky desek. Pak jsem toho měl plné skříně až jsem nakonec byl nucen udělat přísný výběr a desky se opět rozkutálely mezi jiné sběratele.
Vraťme se ještě k televizi, kde jste působil - s vynucenou přestávkou – čtyři desetiletí. Co si o ní myslíte dnes?
Dříve, než vznikla televize NOVA, jsme si říkali, že náš divák je velice vzdělaný a chce mít v televizi jenom vysoce kulturní a odborné pořady. Příchodem Novy jsme zjistili, že jsme se hluboce mýlili a že náš divák je stejný, jako většina diváků v celé Evropě, ne-li v celém světě. Protože jsem spolupracoval s devíti evropskými televizemi, tak jsem měl možnost srovnávat. Samozřejmě, rozdíly tu jsou. Například v žádné veřejnoprávní televizi by na odpovědném místě neměl sedět člověk, který není odborník a který za sebou nemá určitou praxi a práci - úspěšnou práci - v televizi. Ředitelé se ve většině evropských televizí proto nevybírají konkurzem, ale oslovují se osobnosti. Ve světě se uplatňuje kariérní řád, lidé začínají „od píky“ a ti, kteří se osvědčili, postupují výš a dál. A znalost alespoň dvou jazyků by měla být samozřejmostí?
Kolik jich umíte Vy?
Francouzsky, rusky, německy a domluvím se italsky i španělsky, a také slovanskými jazyky, překládal jsem i z hornolužické srbštiny a protože jsem pracoval i v Polsku, tak samozřejmě mluvím polsky. Pokud se týká angličtiny, tak o té mojí říkají přátelé, že je přímo „koloniální“.
Můžete říci sám o sobě, že v televizi jste prošel vším od píky i vy?
Mohu. A vděčím ostravské televizi, že mi umožnila dělat úplně všechno. Začínal jsem jako kandrdas a mohl jsem si vyzkoušet práci ve zpravodajství, publicistice, podílel jsem se na vzdělávacích i zábavných pořadech, vysílání pro děti – scenáristicky a dramaturgicky. Všechno jsem si mohl takříkajíc „osahat“, i práci ostatních kolegů, kterou pak člověk dovedl více ocenit.
Proč jste kdysi nezůstal v cizině? Byl jste tehdy přece svobodný.
Dva dny před sovětskou invazí jsem odcestoval do Francie a měl možnost tam zůstat. Když se mě francouzští kolegové ptali, proč se chci vrátit do toho tehdejšího chaosu, řekl jsem jim: „U nás jsou hezčí děvčata!“ Pro všechno musíte mít talent – i pro tu emigraci. Znám spousty kolegů, kteří zůstali v Německu, ve Francii nebo i Americe a dosáhli tam velkých úspěchů, ale ve všech zůstala jakási touha po domově, kterou bych já asi nedokázal potlačit. Setkal jsem se ve Francii s jedním krajanem, se kterým jsme párkrát poseděli a jednou jsme trochu popili, vytáhl ze šuplíku vyšívaný obrázek Hradčan, rozplakal se a řekl: „Ty vole, já bych tam snad šel i pěšky!“ A tehdy jsem si řekl: „Vidíš, tak takhle bys mohl taky jednou dopadnout!“
Aź jednou řeknete dost, budete konečně odpočívat?
Když mi bylo čtyřicet, tak jsem si říkal, že až jednou půjdu do důchodu, tak všechno vyhodím z okna a budu se z něho jen koukat. Když mi bylo šedesát, tak k tomu stejně nedošlo. Víte, ono to tak trochu závisí i na kamarádech, společnosti, příležitostech i pocitu, že pořád ještě někdo stojí o to, abych někde něco povídal a že tedy snad ještě nepatřím do starého železa. Neboť, jak známo, má-li člověk nějaké koníčky, záliby, zájmy, nemá čas si uvědomovat, že stárne. A tak se mi ani nechce věřit, že se 12. září dožívám tří čtvrtin století. I když vzpomínám na jeden z mnoha slavných výroků Jana Wericha : „Víte, kluci, co mě na těch mladejch nejvíc štve? Že už k nim nepatřím!“ Ale taky říkal: „Z ničeho se nemá dělat věda, ani z vědy ne!“
Vladimír Rogl
15. 09. 2009, 11:45
Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.
Určitě ano
43.05%
Spíše ano
17.75%
Spíše ne
15.29%
V žádném případě
23.91%
12. 10. 2017, 12:10
12. 10. 2017, 12:08
12. 10. 2017, 12:01