Kliknte zde
Dobré odpoledne, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je úterý 26. října 2021 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Z okna vězeňské nemocnice měl výhled na šibenici

foto
Bývalý pétépák z Libovice – pan Jaromír Bernášek. Foto Vladimír Rogl

V roce 1950 byly v rámci tehdejší Československé armády zřízeny Pomocné technické prapory. Ty měly sloužit k internaci a převýchově tzv. politicky nespolehlivých osob. Důležitým důvodem jejich vzniku bylo navíc i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. PTP se tak staly nástrojem perzekuce nepohodlných osob.

Přestože fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech ani v mezinárodním právu, prošlo těmito útvary okolo padesáti tisíc mužů, kteří pracovali na nejrůznějších vojenských stavbách, v kamenolomech nebo i v dolech. Jedním z nich byl i dnes třiaosmdesátiletý Jaromír Bernášek z Libovice u Slaného.

Jak jste se dostal k PTP?

To bylo tak: Dřív, než jsem narukoval na vojnu, jsem se dostal do rozporu s tehdejším zákonem a byl odsouzen k jednomu roku vězení. Narodil jsem se v Kalivodech na Novostrašecku a vychodil dvouletou obchodní školu ve Slaném. Po ní jsem pracoval jako mzdový účetní ve sklárně v Chudeřicích u Bíliny. V žádné organizaci ani spolku jsem po válce nebyl, ale protože můj otec byl zanícený sociální demokrat a znal se osobně s Václavem Majerem, který byl ministrem výživy, sdílel jsem jeho politické smýšlení. Po únoru 1948 se však tehdejší ČSSD sloučila s KSČ a můj otec mi po nějaké době navrhl, abych raději odešel za hranice a zaručil se, že to bude bez větších problémů. Byli jsme však příliš důvěřiví a padli do nastražené léčky. Na cestu jsem se vydal s kamarádem, se kterým jsem byl zaměstnán ve sklárně. Byli jsme instruováni, že máme jet z Karlových Varů do Aše a po vystoupení z vlaku jít asi dvě stě metrů zpět po trati k potoku, kde měl být snadný přechod do Německa. Jenže, hned při vystupování z vlaku nás „esenbáci“ legitimovali a zatkli.

Co následovalo?

Z Aše nás asi po měsíci odvezli do Mladé Boleslavi, kde jsme ještě jako neodsouzení pracovali ve Škodovce. Potom následovala eskorta na Pankrác a soud. Nakonec jsem měl vlastně i štěstí, protože jsem za pokus o překročení hranic dostal „jen“ jeden rok vězení, ačkoliv sazba za tento „zločin“ se pohybovala od jednoho do pěti let. Většinu z toho jsem si odseděl v pankrácké věznici a ke konci trestu jsem jako vězeň fáral na šachtě Mayrau ve Vinařících. Po propuštění z vězení jsem nějaký čas ještě pracoval na dole Anna v Rynholci a 1. října – tuším, že v roce 1950 nebo 1951– narukoval do Turnova. Tehdy se zřejmě reorganizovala armáda, protože došlo k velkému stěhování vojsk z jedněch kasáren do druhých. V Turnově nás naložili do vagónů a jeli jsme neznámo kam. Vlaky různě zastavovaly, vracely se a křižovaly a nikdo z nás nevěděl, kam vlastně jedeme. Nakonec nás vysadili až v Trenčíně. Trenčín bylo vojenské město a vojáků byly plné nejen čtvery kasárna, ale i ulice. Přijímač jsem prodělával jako budoucí spojař a protože jsem se zřejmě osvědčil, poslali mne do poddůstojnické školy do  Turčanského svätého Martina. Správně jsem však tušil, že tam asi dlouho nebudu. A taky že jo. Vojenským pánům konečně došlo, že jsem byl před vojnou ve vězení za pokus o přechod hranic a po týdnu mne odvezl jeden důstojník do Handlové, kde vznikal právě jeden z Pomocných technických praporů. Bylo legrační, že jsem si z Martina přivezl i pušku, ačkoliv hlavní zbraní pétépáků byla lopata a krumpáč. Flintu jsem pak musel ještě půl roku čistit, než mi ji zabavili.

Kdo u PTP sloužil a jaká tam byla společnost?

V Handlové byly zastoupeny snad všechny národnosti, které u nás žily. Češi, Moraváci, Slováci, Cikáni i Maďaři. Bylo tam hodně zemědělců, kteří nechtěli vstoupit do JZD a byli mezi námi i vyloučení studenti z vysokých škol. Dokonce u nás za trest sloužili i komunisté, kteří byli ze strany vyloučeni po procesu se Šlingem a Švermovou.

Jaký byl u útvaru PTP život?

Veškeré příkoří a šikanu jsme jako mladí kluci ani příliš nevnímali. Dá se říci, že daleko hůř to prožívali naši rodiče. Ty černé výložky a nárameníky nám ani příliš nevadily, protože jsme byli docela veselá parta, a když jsme měli dobré výsledky, pustili nás i na dovolenou. Pracovní podmínky však byly dost kruté a v příšerném pětatřiceti až čtyřicetistupňovém vedru na šachtě byla často naším jediným oblečením přilba na hlavě a bagančata na nohách. Kromě toho zde hrozil neustále i metan a východním baním se proto říkalo „v cintoríne“, protože krátce před naším příchodem zde výbuch zabil asi třicet horníků. A těch výbuchů menších i větších zde bývalo poměrně dost. Naším předákem na dole byl Slovák Máčaj, který se po válce vrátil z Belgie a často si drbal hlavu: „Prečo som já somár v tom Belgicku nezvostal,“ a nadával na „ušiatého Tondu, čo bol v Prahe. Paradoxní bylo to, že prezident Zápotocký mu později udělil nějaký vysoký řád - už ani nevím jaký - a on sám stál na tribuně u Národního muzea v Praze. Ale to už jsem byl v civilu. Samozřejmě, že se nás snažili také politicky přeškolovat, ale to školení se většinou omezilo na předčítání brožůrek, protože to příliš nebavilo ani důstojníky, z nichž mnozí byli u nás vlastně také za trest.

Co Vás čekalo po návratu z vojny?

Po skončení vojny, která se u PTP protáhla o pár měsíců, bylo hodně kluků ještě zavřeno v táborech nucené práce (TNP), aby jejich přeškolení bylo náležitě dovršeno. Protože jsem však před vojnou pracoval v dolech, ptali se mě, jestli bych jako horník pracoval i nadále. Do TNP se mi zrovna nechtělo, a tak jsem řekl, že se znovu vrátím fárat do Rynholce. V té době byl důl Jiřina v Libovicích součástí dolu Anna v Rynholci, a tak mne převedli do Libovic, kde jsem se nakonec i oženil. Na různých šachtách na Kladensku jsem pak už zůstal fárat až do roku 1982, kdy jsem odešel do důchodu.

Připomínal Vám někdy někdo Vaše pétépácká léta?

Přiznám se, že s tím jsem pak už neměl problémy a dokonce i mé děti mohly studovat. Přesvědčil jsem se, že vše záleží na lidech a například zdejší tajemník se i v tehdejší těžké době choval slušně a nějaký hloupý dotazník dokonce roztrhal.

Na Pankrác i do PTP Vás vlastně dostala politika. Zajímáte se o ni i dnes?

Dost si o ní přečtu, abych byl v obraze. A když už jsme u té politiky - tak mám jednu celoživotní vzpomínku na svůj krátký pobyt ve vězeňské nemocnici na Pankráci. Ze zamřížovaných oken bylo vidět šibenici, na které v té době popravovali politické vězně, mezi nimi i Miladu Horákovou. Ta šibenice stála těsně u zdi a z okna byla téměř na dosah ruky. Při vzpomínce na tento pohled mne mrazí dodnes. To bych si už nikdy nechtěl zopakovat a také to nikomu nepřeju!

Vladimír Rogl
14. 10. 2010, 11:43


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Erik
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

44.76%

Spíše ano
graf

17.48%

Spíše ne
graf

14.27%

V žádném případě
graf

23.49%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 2214
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát