• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsem začínal s divadlem

V mládí jsem často slýchal od svých rodičů a prarodičů káravé poznámky typu: „Nepředváděj se!“ nebo „Ty jsi komediant!“ a často také „Nedělej ze sebe kašpara!“ A snad už tyhle drobné připomínky byly předzvěstí mé budoucí velké lásky k ochotnickému divadlu. Ostatně já měl divadelnictví v krvi, protože moje máma byla ochotnice a taky strejda Karel Husák s tetou Ančou, rozenou Kouklovou, hráli ochotnické divadlo jak ve Slaném, tak později v Lokti nad Ohří, kam se přestěhovali.

Malý Libor Dobner v besídkové scénce Telefon.

Literárního podhoubí jsem od svých rodičů i prarodičů dostal spousty. Slánská babička a máma mi četly knížky a děda Jenda si dokázal krásně vymýšlet a velmi zajímavě vyprávěl. Velkým přínosem pro moji pozdější divadelní činnost byly také nedělní pohádky v rozhlase. Ty patřily k nejhezčím chvilkám mého dětství. Bylo to vždycky po obědě, mamka už měla umyté nádobí a pekla v troubě sváteční koláč, buchtu nebo bábovku. Táta se natáhl na kuchyňský otoman a s popelníkem na břiše kouřil svoji cigaretku Partyzánku na vytrávení. Když dokouřil, zamáčkl badíka do popelníku a usnul. My se pak s bráchou a mámou smáli, jak se mu popelník na břiše zvedal a zase klesal. A když zachrápnul, tak jsme mlaskali jazykem o zuby takové to tc, tc, tc, aby přestal.

Vzpomínám si také, že jedna taková pěkná nedělní pohádka měla svoji dramatickou dohru. Napjatě jsme poslouchali vyprávění některého z našich národních umělců, které končilo slovy: „A ze zlého kouzelníka se stal havran a vyletěl oknem ven.“ Táta už byl vychrupnutý, koukl na mámu, zvedl obočí a povídá: „Havran!“ a tak nějak zeširoka zavětřil nosem. Máma, která si asi taky klimbla, v tu chvíli vyskočila od stolu a vykřikla: „Pro rány Boží! Koláč!“ Rychle otevřela dvířka trouby a pak se to stalo… Z trouby vyletěl havran a my se ho pak hezky dlouho snažili oknem vyvětrat. Koláč byl dočista na saze…

Takových dramatických okamžiků jsem zažil spousty a ve většině z nich jsem si dokonce zahrál hlavní roli. Jen namátkou vzpomenu večera, kdy naši odešli plesat do loketské dvorany a nechali mne doma s tenkrát ani ne dvouletým bráškou Járou samotné. Měl jsem ho hlídat, hrát si s ním a pak jsme měli jít spát. Jenže já dostal nápad, že si budeme hrát „na dušičky“. Na ten listopadový svátek zemřelých, který jsem měl z nedávné návštěvy slánských hřbitovů v čerstvé paměti. Všude tam svítily svíčičky a mně se to moc líbilo. Tak jsem proštrachal máminy šuplíky a snesl na hromádku docela slušné množství svíček nebo jejich různě dlouhých zbytků. Postupně jsem je zapaloval a přilepoval nakapaným voskem po celé kuchyni. Bylo to moc krásné, zejména když jsem zhasnul. Jára seděl na zemi a taky se mu to líbilo. Jenže pak ho to přestalo bavit, vylezl si do okna, postavil se tam a osahával odrazy těch svíček na skle. Najednou povídá: „Táta! Máma! Pa,pa!“ Tak jsem taky vylezl na okno a skutečně, táta s mámou, kterým to přece jen nedalo, že nás nechali doma samotné, se předčasně vraceli z bálu. Že by se v mámě tenkrát, při pohledu na své miláčky vystavené v okně ve druhém patře a ozářené blikotavou září svíček, krve nedořezal a že tátovi v tu chvíli tak nějak přeskočilo, to jsem pochopil až mnohem později. Když jsem ale viděl, jak se najednou rozeběhli, došlo mi, že něco nebude v pořádku. Slezl jsem z okna a honem začal likvidovat dohořívající zbytky svíček, rozmístěných po kuchyňském nábytku. Nenapadlo mě však nic lepšího, než je naházet do roztopených kamen. To už ale v předsíni bouchly dveře a máma honem letěla k oknu odkud sundala Jarouška. Pak se rozhlédla po docela slušně navoskovaném nábytku a na pootevřená dvířka kamen, odkud pomalu vytékal hořící vosk a velice vysokým hláskem se mně zeptala: „Co tě to proboha napadlo?!“. Jenže než jsem jí stačil povědět, že jsme si hráli na dušičky, popadl táta první vhodnou věc co mu padla do ruky, a to bylo celuloidové pravítko – a seřezal mi s ním zadek tak důkladně, až prasklo.

Opravdové divadlo jsem začal hrát už ve svém životě nitroděložním. Protože v době, kdy mě máma nosila pod srdcem, hrála na loketské ochotnické scéně Haničku v Jiráskově Lucerně. Podle této hry se ostatně i jmenuji, protože jak tam pokřikovala na mlynáře „Libore! Libore!“, zalíbilo se jí to jméno natolik, že ho pak trvale přiřkla svému prvorozenému.

Jako úplný prcek jsem utekl mámě při mikulášské nadílce v Sokolově a na pódiu jsem odrecitoval báseň: „Kravičko, kravičko, já si jdu pro mlíčko, pro moje děťátka, maličká robátka. Ať rostou, ať sílí, drobečkové milí.“ Tu říkanku si pamatuji dodnes, protože jsem tenkrát za svůj profesionální výkon dostal pytlík čokoládových bonbónů.

Vzpomínám také na svoji úplně první dětskou roli. To jsem ještě jako předškolák hrál, myslím že v Našich furiantech, nějakého synka. Měl jsem hezký lidový kroj a holínky a byl jsem podle tehdejšího zvyku docela pestře nalíčen. Hrálo se na krásné letní scéně pod vysokým mostem na břehu řeky Ohře. Já jsem v této hře dvakrát zavolal „Mámo, mámo!“ přičemž poprvé to bylo z kulisy okna a podruhé jsem s tímto pokřikem přeběhl scénu. Vím jen, že jsem měl docela trému. Po představení jsem nedovolil aby mě umyli a divadelně zmalovaný jsem šel druhý den hrdě do školky.

V době školních začátků jsem vedle účinkováni v Soutěži tvořivosti mládeže, také často vystupoval v různých pionýrských besídkách, kde jsem hrál například džina z Aladinovy lampy. A také někdy, když byla naše třída během vyučování hodná, dovolila mi paní učitelka na závěr vyprávět dětem mé vlastní, vymyšlené příběhy… a pak se divila kam na to chodím. Vrtěla hlavou a říkala: „Tedy, kam ty na to chodíš?!“

První divadelní roli u slánských ochotníků jsem ovšem dostal až o mnoho let později.