• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak jsme byli pěkný kvítka

Na konci základní školní docházky s námi osud zamíchal. A to velice důkladně. Bylo to proto, aby oddělili zrno od plev. Aby nás roztřídili na ty chytřejší, kteří měli jakés takés ambice na studia středoškolská a na ty ne tolik chytré, nebo-li příští abonenty učňovských oborů. Byly nás ve škole Na Hájích hned čtyři třídy deváťáků. Tak jsem se dostal z abecedně řazené 8 A do inteligenci nepříliš vyzařující 9 C. Ale nevadilo mi to, protože jsme se – my deváťáci – všichni stejně navzájem znali. Navíc v deváté Cé jsem měl šanci, že sebe i maminku zbavím oněch pedagogických keců o tom, že jsem sice chytrý, vnímavý a bystrý a měl bych určitě na víc, jenže jsem ale nepozorný, nedbalý, nesoustředěný, roztěkaný – jedním slovem debil. Vůbec nikdo z dospělých nebral v úvahu fakt, že jsem dospěl do puberty a to proti některým mým spolužákům již hodně opožděně. Že jsem tudíž prohlédl a začal jsem tak nějak dráždivě vnímat bující druhotní pohlavní znaky našich děvčat, když na ty prvotní jsem jim zatím nedohlédl. A já sám jsem se začal měnit z lidského telete v mladého, o světlo přízně svých spolužaček bojujícího býčka - samečka rodu Homo sapiens.

Kvítka z deváté Cé: dole zleva - Paier, Novák, Dobner, uprostřed - Linhart, Unger, Schuster, Mareš – nahoře třídní učitel Čeněk (Čenda) Ševíc.

Měnili jsme se tenkrát všichni. Spolužačky se pomalu přestávaly nazývat přídomky jako Vinnetou, Ribana nebo Nšoči a začaly se rozhlížet po světě, ve kterém tak nějak úplně zanikala černá deska školní tabule, nyvýma, zavlhlýma očima budoucích milenek a matek.

U nás junáků tomu bylo naopak. Na své přezdívky jsme byli hrdí a někteří si je podrželi až dodnes. Mně tenkrát říkali Bobr, což byl pozůstatek z klukovských dob indiánských her. Ze spolužáků vzpomenu jen namátkou – Láda Šajtle Suchý, Jirka Sabina Novák, Jirka Cabaj Pruskavec a tak podobně.

Naše třída už se nedělila na kluky a holky, ani na indiány a bělochy, ale na Sparťany a Slávisty. Já jsem sice vůbec nevěděl, kdo za který klub čutá, ale z lásky k řeckému starověku jsem se cítil být spíš Sparťanem než Slávistou. A tak když se na tabuli napsalo: Ať žije Sparta! a tabule se vytáhla úplně nahoru, aby to nemohli oponenti smazat, tak i já jsem s ostatními sborově hulákal: Slávie do hnoje! a jiná podobná hesla.

V téhle třídě deváté Cé jsem měl hned několik opravdových kamarádů, kteří se mi postupem času zařadili do různých zájmových kategorií. Jedním z největších kamarádů a to nejen vzrůstem byl Honza Mareš. Honza byl můj slánský málem bratranec, protože jeho máma a moje máma spolu chodily do školy. A tak jsem jeho mámě říkal teto Mílo, a on mojí zase teto Věro. Jeho táta pro mě byl strejda Jirka a měl krásný automobil, černou šestset trojku, se kterou jsem s nimi několikrát jel do Mšece, vykoupat se na rybník Červeňák. Po rovinkách za Tuřany a ve mšeckých lesích to vždycky rozpálil a jeli jsme víc než stovkou, což jsem do té doby nikdy nezažil. A taky na takovém tom hupu, co je za Tumlplacem a pak i před Mšecí, když jsme se zhoupli, tak jsme všichni vykřikli, jak nás zalehtalo v břiše a mně i pod břichem.

Tak tedy s Honzou jsme byli málem bratranci a měli jsme i řadu společných zájmů. Například v chemii, kterou jsem jinak nenáviděl, jsme se společně zajímali o různé chemikálie i o to, jak je beztrestně přemístit ze školní laboratoře do naší soukromé sbírky. Vzpomínám si, jak jsme u nás pokusničili v umyvadle s po vodě se točícím sodíkem. Vzpomínám také, jak jsme si znárodnili hrstičku krystalického pevného jódu a on nám žlutě sublimoval v lavici a pak v tašce a také celou cestu domů, až jsme měli všechno dočista žluté a do naší sbírkové zkumavky jsme si nasypali už jen opravdu bezvýznamný drobet.

Vzpomínám si, jak jsme u Marešů v bytě, co ho měli v patře krásného domu pod nádražím, vyrobili bengálský oheň z hypermangánu a nastrouhaného elektronu. Dali jsme ho na lopatku na smetí prodlouženou o násadu koštěte, abychom se nepopálili. Já držel násadu a Honza zapálil bengálský oheň hořící špejlí, rovněž přidělanou na dlouhé násadě. Bengálský oheň se nám opravdu povedl. Byl to krásný, velký, růžovo červený až fialový plamenný zážeh. Bohužel při něm chytily nepříliš vzdálené silonové záclony na okně do dvora a úplně se scvrkly někam nahoru ke konzolím. Já šel radši honem domů, abych nebyl při tom až se teta vrátí. Ale věděl jsem, že to Honza nějak zvládne sám. To on uměl. Jako třeba když se mě jednou zastal ve škole. To jsme měli fyziku, kterou nás učil náš třídní soudruh učitel Ševíc. Byl to tenkrát asi nejmladší učitel ve škole a tak jsme mu důvěrně říkali „náš Čenda“. No a Čenda, když jsem dělal zrovna nějaké voloviny a nedával jsem pozor, na mě vykříknul: „Dobnere, ty jsi kašpar!“ To pro mě nebylo nic nového, ani pokořujícího. Jenže Honza, který seděl úplně vzádu v poslední lavici, soudruha učitele opravil a zvolal: „Kašpárek!“ Jako že jsem spíš jen takovej roztomilej malej šáša a ne nějakej blbej šašek.

Jenže soudruh učitel to ten den zrovna nějak neunesl a zaskočil k té poslední lavici. Honzu si tahem za ucho postavil a dal mu docela slušnou facku. Dneska už se to nesmí, ale tenkrát to nebylo zase nic tak zvláštního a nikdo se tomu nedivil. Natož Honza. A protože už byl, jak říkám, docela velkej chlap, tak soudruhovi třídnímu tu facku svižně a bez rozmýšlení vrátil. A soudruh třídní se ukázal taky jako správnej chlap a jako správnej chlap taky tuhle Marešovskou facku přijal. Nebyly žádné disciplinární komise, žádné zvýšené známky z mravů. Všechno bylo dobrý a život šel dál. Čendu jsme měli fakt rádi i když nás někdy za trest nechal stát před katedrou s předpaženýma rukama, na kterých jsme drželi nějaké těžší knížky. A jak nám šly únavou ruce dolů, tak lup, už jsme ji dostali přes zadek ukazovátkem. A my jsme se honem narovnali, zatnuli jsme zuby a drželi jsme a drželi, protože už nám bylo hnedle patnáct. A to už jsme byli skoro doopravdoví chlapi. Čestný pionýrský!