• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Jak se chodí za holkama

Holky jsem měl rád vždycky a všude, kde jsem se zrovna nachomýtl. Holky jsou prostě takový ten boží dar, co začal už u Adama a se kterým se nedokážeme vypořádat dodnes. Holky tu byly, jsou a budou - nejen jako ženy, matky a potažmo tělo na tělo s náma i jako zachovatelky lidského rodu. Byly, jsou a budou tu taky hlavně pro to, aby si chlapi mohli odůvodněně dát sem tam přes držku. A to bez jakéhokoliv rozdílu třídního. Kvůli holkám a ženskejm se mlátili císaři i králové, vojevůdci v brnění i domorodí náčelníci v bederních rouškách. Rvali se o ně bohatí i chudí, studovaní intelektuálové i úplně dementní socky.

Jirka Vondráček zatím jen s trojnásobnou převahou opačného pohlaví - Stáňou, Irenou a Zdeničkou.

Také já jsem se kvůli holkám několikrát popral a skoro vždycky nebo úplně většinou vždycky jsem sice dostal do držky, ale i jako poražený a bolavý jsem si odnášel sladkou odměnu něžné dívčí přízně.

Holky mají prostě pro každého z nás nějakou takovou tu zvláštní vůni, co se po ní dočista zblázníme a chováme se pak jako totální idioti. Je to prý jako u motýlů. Teď nemyslím to páření, ale tu vůni. Říká se tomu feromony nebo tak nějak. To si motýl poletuje někde kdoví jak daleko a najednou ucítí tu vůni – toho feromóna – a letí za ní a letí kdoví jak dlouho až k ní doletí… A pak je teprve to páření.

Za mých mladých let se o tomhle ani nemluvilo, ani nepsalo. Televize – černobílá - teprve začínala a když v Babiččině krabičce zpívaly dvě prsaté pradlenky u Vltavy písničku o praní prádla ještě bez mýdla s jelenem, ve které se kromě pracovních motivů objevila i slůvka „bílá ňadra se jim kolíbají“… nebo „komíhají“, teď už nevím, tak to bylo s hvězdičkou a museli jsme, my děti, jít spát.

Tuhle hvězdičku byl nám, začínajícím puberťákům, čert dlužen! Moc hezky o tom kdysi mluvil Miloslav Šimek v některém z Návštěvních dnů: „Na televizní obrazovku vyšla hvězdička. Jděte spát, děti! Pamatuji se, že když jsem byl malý, taky jsem několikrát spal. A bylo to krásné!“

Moje první ňadra, která jsem na vlastní oči uviděl tedy nebyla bílá, televizní, ale černá hanzelko-zikmundovská. Našel jsem si je totiž v afrických cestopisech našich slavných cestovatelů Hanzelky a Zikmunda, za což jsem jim dodnes vděčný. Bylo jich v těch knížkách nepřeberně, malých, větších i velkých a hlavně tuze rozmanitě narostlých nebo už odrostlých. Naštěstí na mně z těch knížek žádné feromóny nezačišely a tak jsem se nestal cestovatelem.

Informací o sexuální výchově tehdy bylo také poskrovnu. Když jsem se mámy jednou otázal co je to onanovat, začervenala se jako růžička a řekla mi, abych se zeptal táty. Nic zlého netuše jsem se ho tedy zeptal. A dostal jsem pár facek s ponaučením, že na takovéhle kraviny mám dost času. Když mi táhlo na čtrnáctý rok, uvědomili si rodiče, že už je asi čas nějaké ty informace mi poskytnout a tak jsem dostal útlou brožurku Dospíváme v muže od spisovatele co se jmenoval Hynie. Tahle knížečka mi ale dala ještě míň informací než Hanzelka, Zikmund a kluci ve škole.

Klučičí přirození, tedy fimfára, jak jsme tomu u nás doma slušně říkali, jsem v té perokresbě ještě jakž takž poznal. To holčičí příro, které jsem tady viděl (takhle nezvykle namalované) úplně poprvé, mi neříkalo vůbec nic. Alespoň jsem si při příležitosti prozkoumání jeho různých částí zapamatoval svá vůbec první latinská slovíčka – clitoris a vagína…

No a tak to byli tihle tři: Hanzelka, Zikmund a Hynie, kteří mne, aniž to tušili, uvedli do světa dospělácké sexuologie. Mezi námi, tedy nic moc. A kdyby se mě neujal starší bratr Honza, který k nám jezdil jen občas, protože bydlel u babičky a dědy v Horažďovicích a pak v Plzni, tak bych do toho ženskýho světa vstoupil fakt skoro úplně nepřipravenej.

Moje pubertální lásky byly všechny moc hezké, i když většinou trvaly jen krátce. Na některé už jsem vzpomínal. Jak na ty slánské, tak i na ty pozdější – rakovnické.

Luhačovická škola mi vedle knihkupeckého studia otevřela oči i při studiu lásky. Byly nás tam tři třídy, všechny průměrně se třiceti žáky. Ve třeťáku byly jen holky, žádný kluk. Ve druháku bylo těch kluků míň než u nás v prváku a tak, když se zamyslím, bylo na té naší škole asi patnáct kluků na nějakých sedmdesát i víc děvčat. A to ještě někteří z nás patřili do kategorie těch holek chtivých pouze teoreticky. A teď nemluvím jen o Prckovi. Tolik příležitostí jako tady jsem nikdy před tím, ani později neměl a zřejmě už ani nikdy mít nebudu – leda v tom posmrtném nebi, pokud ovšem nějaké existuje.

Luhačovice, to byl holkovský ráj na zemi. Tady, na míle vzdáleni od svých přísných rodin, jsme najednou žili ve společenství ještě ne úplně zralých jedinců, vzájemně se teprve poznávajících. Ale ve společenství utuženém i jakousi tou okolní nevraživostí. Holky, to byly naše holky a my zase byli jejich kluci.

A tak jsme se pomalu poznávali, daleko od svých a jen sami pro sebe. Zkoušeli jsme se, randili, posedávali na lavičkách u nádraží, před nádražním bufetem, na lázeňských promenádách, kolonádách a v kavárnách.

Tady jsme se pomalu a postupně prolínali. Zatím jen v neobratných dotecích prstů a rtů a taky v rozechvělých sevřeních upocených dlaní.

Ještě kolem nás nepoletovaly žádné zamilované feromóny, protože ty opravdové velké a krásné lásky na nás teprve čekaly.