• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

O naší třídě

Naše třída, ve které jsme absolvovali prvák, byla největší a asi i nejzajímavější třída z celé školy vůbec. Byla v přízemí, hned nad krátkým schodištěm vedoucím v hlavnímu vchodu. Od chodby byla oddělená malou tmavou předsíňkou, ze které vedly dveře do zašeřelého kamrlíku, původně kabinetu, kde později přespávali někteří profesoři.

Naproti naší třídě byly dveře do školní knihovny, ze které pak při rozšíření školy o maturitní třídy udělali další učebnu.

Prostřední řada v naší luhačovické třídě.

Naše třída byla po učňovsku označená KIA – tedy knihkupecká první Á třída – přestože Bé třída tu nebyla a pokud ano, tak její žáci nás střídali v turnusech. Ve škole se také učili jen a jen budoucí knihkupci a knihkupky a nikdo jiný. To bylo způsobeno tím, že jsme byli jakási vysortýrovaná pobočka velké učňovské školy v tehdejším Gottwaldově, kde byli zedníci, truhláři, kovoobráběči , holiči, kadeřnice, servírky, kuchaři a pinglové a vůbec asi všechny tehdy existující učební obory. A my, budoucí knihkupci, jsme měli to obrovské štěstí, že jsme si tady v klídku, v Luhačovicích medili a študýrovali úplně sami. Snad i proto, abychom učedníky ve Zlíně nenakazili svým tehdy ještě docela hezky bujícím reakcionářským intelektem.

Při vstupu do třídy ohromila příchozího velká, hnedle po celé levé straně se táhnoucí knihovna. Okouzlující, ohromující a moudrem světa se honosící kupa knih se po bližším ohledání ukázala jako hodně ubohá skládka „sponzorských darů“ jednotlivých knižních podniků, odkud sem učně posílali. Je fakt že tu chyběla kompletní díla Marxe a Engelse, ze kterých jste tu našli jen střípky, také Leninovo veledílo zde bylo jen v ubohých torzech a věřte nevěřte ze spisů Klementa Gottwalda v naší knihovně, ležící jen pár desítek kilometrů od jeho jménem Baťovi ukradeného města, nebylo ani zbla. Tedy ne že by nám zrovna tyhle spisy chyběly, to určitě ne. Ale i ostatní literatura byť beletristická, jen sem tam vyšperkovaná nějakou tou teorií, nestála dohromady za nic. Přes vše co jsem tu uvedl mám dvě ze zdejších knih dodnes ve svém archivu: Artura Breiského Triumf zla, a L.N.Tolstého pětidílné veledílo Vojna a mír. O některých dalších titulech jsem se zmiňoval již v předchozích vzpomínáních, jen namátkou připomenu Ostrovského Jak se kalila ocel. Tahle kniha tu byla alespoň v deseti výtiscích. A podobně i další ukázky sovětského socialistického realismu například Dimovův Tabák nebo jiná jeho kniha výstižně a příznačně pojmenovaná Beton. Tyto knihy, kromě zakalené ocele, kterou přečetl náš Prcek Ludva zprava a zleva nadvakrát a taky jeho oblíbené učebnice Gynekologie a porodnictví, nikdy nikdo neotevřel . Jen já jsem v dlouhých hodinách občanské nauky, ruštiny a němčiny, které mě nebavily, přečetl několik těch knih a ony dvě výše uvedené jsem si po přečtení dokonce přivlastnil natrvalo. Nikomu to nevadilo, ani nescházelo, tak proč ne.

Další dvě stěny, tedy stěna zadní a stěna vpravo, byly prosvětleny velkými okny. Těmi za námi bylo vidět na cestu k našemu plácku s odbíjenkářským kurtem za školou, ty vpravo vedly k silnici. Zadní stěně dominovala mezi okny zavěšená nástěnka a viselo tu pár různě kvalitních „sponzorských“ reprodukcí děl světových malířů.

Tři řady lavic, postranní dvoumístné a střední troj až čtyřmístné, byly útočištěm naším, zatímco vyučující pedagogové měli své zázemí – katedru -z našeho pohledu tradičně vlevo od centrální, černé dvoukřídlé tabule.

Naše fotografie je už ze druhého pololetí, protože vepředu sedící Eva Pravdová s námi do prváku od začátku ještě nechodila. Stojící Rudla Šesták vypráví asi něco moc veselého, protože i děvčata za ním – zleva Irena Kasková, Zdenička Přívozníková a Stáňa Kozlíková se vyloženě baví. Zatímco já si možná ty jeho kecy poznamenávám. Úplně vzadu pak vykukuje z Rudlova podpáždí Věra Boráková a vedle ní se vrtí Prcek Ludva a úplně vpravo se zadumaně mračí Mirka Mertlíková . Za zmínku stojí i nástěnka věnovaná básníku Otokaru Březinovi, kterou jsem tehdy naaranžoval já.

Tuhle třídu jsem měl opravdu rád, nejen tedy spolužáky a spolužačky, ale třídu jako místnost, jako takovou tu velkou cimru. Byla pro nás otevřená ve dne i v noci. Když bylo třeba posloužila jako vlídný azyl při učení či psaní referátů, nebo jsme tu mohli, sami nerušení a jiné nerušící, poslouchat gramofonové desky, ať už vlastní nebo zapůjčené z depozita školy.

Právě tady jsem napsal své první větší literárně slohové práce – drobnou historickou studii o římském císaři Neronovi a později stručný život a dílo francouzského básníka Franty Villona, jehož básně mě provázely životem i později a rád se k nim vracím dodnes.

V téhle třídě jsem dostal celou řadu známek hezkých ale také pěknou řádku více či méně zasloužených kulí, bez kterých to ve škole prostě nejde.

Když zavřu oči, tak si stále ještě dokáži v podvědomí připomenout obraz i vůni té naší třídy. Vůni lavic a také čtverců šedozeleného gumového linolea, na které jsem tolikrát čučel, když jsem se snažil najít odpovědi na otázky profesorů, spolužáků či vlastní. Tady jsem s kytarou skládal a zpíval své první písničky: Hlaváčkovu báseň Hrál kdosi na hoboj, tenkrát s brněnskými kluky Michalem Laurenčíkem a jeho siamským dvojčetem Kájou Přikrylem, tady jsem objevil a po svém zhudebnil Berángerova Paňácu a Krále z Yvetot.

Odsud jsem si také, po letech neslavných vysvědčení slánských a rakovnického propadání a strádání, a i přes ty občasné kule, hrdě odnášel vysvědčení s vyznamenáním. Libor Dobner