Videokamera a nesnadná práce s ní a s mým synem

Neděle je od slova nedělat a tak dnes výjimečně neděláme na zateplování. A to je taky moje jediné štěstí, protože do zítra musím vymyslet, natočit a odevzdat k dalšímu zpracování svou práci pro supervizi, ve které využiji alespoň ve dvou situacích znalosti nabyté v kurzu alternativní a augmentivní komunikace.

Práce nemá být video delší než 10 minut. To přece není žádný problém, je to jen deset minut, myslím si. Chyba! Velká chyba. Už jste si někdy zkusili, kolik toho musíte říct a udělat, abyste zaplnili jen pouhou jednu minutu času? Strašně moc. Vždyť i televizní reklama se vejde třeba do 20 sekund a KOLIK se toho do ní vejde!

Komplikace je také v tom, že nepracuji s herci, které bych mohla navigovat, nařizovat jim, co a jak mají říkat či dělat. Točím totiž opravdové situace, náš skutečný život. Točím to, jak opravdu využívám a používám znalosti z kurzu ve své práci se synem. Zapojuji do natáčení i staršího syna, protože s kamerou v ruce se dost špatně ještě něco jiného dělá. A navíc na záběru takhle zblízka není vlastně vidět to podstatné, ten celek a práce samotná.

Takže točíme jednotlivé situace. Jenže ony trvají třeba jen 6 sekund. A naplňte šestisekundovými záběry 10 minut. Příšerná představa. A to se budu pořád jen opakovat? Naštěstí jedna situace se nám povedla dokonce 4,5 minuty v kuse, jiné třeba skoro minutu. Snad už to dá dohromady něco přibližující se 10 minutám. Sice to nebude žádné umělecké dílo, protože z nedostatku prostoru jsme natáčeli i proti oknu, a protože jsem občas očima sledovala práci a nikoli kameru, takže jsem zabrala třeba ledničku a nikoli činnost.

Účel však není v kvalitě nahrávky, ale v kvalitě práce. Ani tady si nedělám velké naděje. O co hlavně mi jde, je to, abychom v následující supervizi rozebrali chyby, kterých se při tom dopouštím. A abych ty chyby napravila.

Celý ten kurz jsem podstupovala proto, abych pomohla svému synovi. Je totiž těžce mentálně postižený autista, který vůbec nemluví. Do školy sice chodil do speciální autistické třídy, ale bohužel, po jejím ukončení o tyto děti není zrovna dobře postaráno. Není žádná návazná péče. Nic, kde by se pokračovalo v načatém systému ze školy. Nic, co by zohledňovalo jejich specifické potřeby. Takže můj syn se stával čím dál tím víc agresivní, čímž řešil nemožnost domluvy se svým okolím. A agresivní jedince už nechtějí vůbec nikde. Nakonec skončil v psychiatrické léčebně, kde bohužel ztratil i ty poslední zbytky dobrých návyků, jako třeba, že si dokázal ukázat, že chce na záchod, či napít. Před rokem se ke všemu přidala ještě epilepsie.

Nyní ho mám již dva roky doma a stále se mi nepodařilo napravit škody, které tento pobyt napáchal. Syn je stále agresivní, takže pobyt vůbec nepomohl. Je agresivní, když něco nechce, když ho něco rozruší, když ho něco bolí, nebo z důvodů, které ani nedokážu odhalit. Slovem agresivní mám na mysli, že trhá oblečení, povlečení, záclony, igelity, papíry, rozbíjí nádobí, tříská věcmi a snaží se je rozbít, ničí třeba kytky na okně, ale hlavně mě mlátí. Včera jsem dostala ránu do nosu, že ho ještě teď mám nateklý, dnes mi málem vykloubil prsty na ruce. Mlátí mě pěstmi jako kladivem, kouše, škrábe, kope, mlátí hlavou. On sám má snížený práh bolestivosti nebo naopak ho bolest, kterou si sám sobě způsobuje sebepoškozováním odvádí od jiných deprivací. Už je o hlavu větší než já a je v plné síle dospívajícího muže, takže ho už  nějaký čas nemám šanci přeprat. Proto se jen bráním, snažím se odvracet rány a pokud možno předcházet těmto útokům. Bohužel zatím bezvýsledně.

A bohužel nikde nenacházím odbornou pomoc, radu, či použitelné řešení. Výhled do budoucna není dobrý, spíš špatný, ale nevzdávám se. Je to můj syn, já ho moc miluju a chci pro něj jen to nejlepší.

Dnes má svátek Jaroslav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.29%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.18%

V žádném případě

23.95%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3031