Kliknte zde
Dobrý večer, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 18. října 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Můžu jen uklízet tu spoušť

Dnes to měl být krásný den. Moje máma má totiž narozeniny. Jenže moc nebyl. Nejprve jela s tátou na Kladno k odbornému lékaři, kde zjistili, že se tátovi opět výrazně zhoršily výsledky. Ačkoli byl týden na dovolené a odpočíval. Jenže takový krátký odpočinek moc nepomůže. To chce víc a spíš neustále jen odpočívat a šetřit se. Což on neumí.  

Máma už se trochu umoudřila co se pořádání oslav týče a už nevyvařuje a nepeče dva dny dopředu. Už pochopila, že je lepší zákusky koupit, pomazánky koupit a udělat jen pár chlebíčků (případně také koupit) a raději se s námi gratulanty posadit a popovídat si. I když spíš než „pochopila“ bych řekla, že ji to prostě už zmáhá, tak to vzdala.

Jenže jsme seděli sotva hodinku, když můj syn opět dostal svůj agresivní záchvat. Začal mlátit mě, ale máma si prostě pořád nedokáže uvědomit, že ho nemůže jen tak okřiknout a on poslechne. Naopak. To ho vydráždí ještě víc, tak začal útočit i na mámu a ošklivě ji poškrábal. Raději jsme proto odjeli hned domů. Což možná byl přesně ten záměr, proč syn se svým útokem začal. Vím, že takto jeho chybné, špatné chování jen utvrzuji, ale co jiného mám dělat? Nechat ho zdemolovat rodičům byt a je oba pokousat, poškrábat, pokopat a pěstmi zmlátit?

Doma to už vypadalo na klid, tak jsem ho ještě chtěla vzít na procházku, abychom nějak překlenuli čas do večera. Jenže to byla asi další zásadní chyba. Procházka nebyla zařazena v programu dne. Takže sotva jsme vyšli ze vrátek, začal do mě poťukávat, pak se mi zarývat nehty do ruky a pak už začal i mlátit a kousat. Zrovna venku byly sousedky – důchodkyně a bála jsem se, aby ještě nezaútočil na ně. A taky v tomto stavu s ním nemůžu jít po vsi, takže jsme se otočili a zase se vraceli domů. Jenže jeho záchvat už začal, nepřestával, ale stupňoval se. Schválně proto praštil do skla ve verandě a rozbil ho. Pak rozbil i druhé. Samozřejmě se pořezal. Jenže šílel víc a víc, takže mě začal ještě víc mlátit, rvát mi vlasy, oblečení, vykousával mi maso z rukou, mlátil mě pěstmi hlava nehlava. Jak stále krvácel, byla krev všude. A jak byl tou krví celý kluzký, neměla jsem moc šancí ho zmoci. Ne že bych jinak měla. Snažila jsem se ho dostat do koupelny, abych ho umyla a dala do postele, kde se vždy uklidní. Jenže schválně třískal dveřmi, a když uklouzl a upadl, využila jsem toho a snažila se ho znehybnit na zemi. Tak aspoň nohama kopal, rozkopal kbelík s práškem na praní, další kbelík s vodou. Takže jsme oba leželi ve vodě smíchané s práškem. Nakonec se mi ho podařilo vysvléct a dostat do sprchy, ačkoli na mě stále útočil. Snažila jsem se ho umýt, ale krev z něj stále tekla a on si vztekle rozškrabával další a další rány na rukou, na krku, na zádech. Jeho ruce vůbec jsou neustále jedna velká rozškrábaná rána. A pořád mě mlátil. Asi někam natekla voda, protože vypadl proud a netekla tudíž teplá voda. Myla jsem ho ledovou. Nakonec jsem ho ani utřít nemohla a snažila se ho dostat do postele. Stále mě mlátil, stále do všeho třískal a stále všechno mazal krví. Nakonec se mi ho přece jen podařilo přemoct a nechat ho v posteli. Hned jsem mu dala dvojitou dávku léku a šla uklízet tu spoušť. Jenže do toho mi zavolala sestřenice a já se sesypala. Nemohla jsem vůbec mluvit, takže jsem jí jen požádala, ať zavolá o hodně později a pak jsem se strašně moc rozplakala. Brečela jsem zoufale, nahlas, nezadržitelně, usedavě a nemohla jsem přestat. Brečela jsem a přes slzy jsem neviděla na uklízení. Vytírala jsem tu vodu a prášek, utírala všude krev (kromě synova pokoje, tam ta spoušť je největší a je tam stále) a pořád plakala. Prala jsem to krvavé oblečení, utíral si krev z tváře, rozčesávala vyrvané vlasy a pořád brečela. Nemohla jsem přestat. Je to pláč zoufalství, bezmoci a beznaděje. Přemýšlela jsem, komu bych zavolala pro podporu, koho bych chtěla po svém boku, aby mě trochu utěšil, ale nikdo takový není. Nikdo, kdo by byl k dispozici. A stejně by to nebylo řešení. Prostě mi není pomoci.
Tak jsem se aspoň vypovídala vám čtenářům. Je to taková moje terapie, co mi aspoň trochu pomáhá. Děkuji, že jste si to přečetli a cítíte se mnou.

Fotografie:

Kliknutím zvětšit

Václava Hrabáková, Černuc
17. 06. 2010, 21:38


Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit jako účastník soutěže nebo jako běžný čtenář.

Výkvět - 18. 06. 2010, 12:41:23
smekám
Krásný den paní Hrabáková. Čím více pročítám vaše články, tím více se dostávám do Vašeho života. Musím říct, že to nemáte jednoduché. Spíš až moc složité. Hrozně ráda bych Vám nějak pomohla kdyby to šlo. Pokud byste něco potřebovala, nevím, cokoliv nebo kdybyste potřebovala s něčím pomoci, ráda Vám pomohu. Jste vážně statečná. To, co tu pročítám by zvládl a vydržel málokdo a proto smekám. I kdyby jste se potřebovala jenom vypsat, vypsat nějakým způsobem, který tady nemůžete ventilovat, klidně budu k dispozici. (mail: kveta.cinglova@seznam.cz) držím palce, všechno zvládnete, věřím tomu a věřím Vám. Květa Cinglová

Dnes má svátek Lukáš
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.41%

Spíše ano
graf

17.36%

Spíše ne
graf

14.26%

V žádném případě
graf

19.97%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1227
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát