Supervize

Dnes mám v Praze supervizi ke kurzu augmentivní a alternativní komunikace, který jsem absolvovala na jaře. Supervize je jakési zhodnocení dosavadní práce s klientem, posouzení, jak využívá alternativní komunikaci a případné návrhy, co a jak zlepšit, co a jak udělat, jak dál postupovat apod. Není to o kritice vaší (naší) práce, ale o pomoci posunout ji někam dopředu.

Dnes se nás sešlo pět účastnic kurzu plus jeho lektorka. Rozebírání jednotlivých videí o konkrétní práci s klientem se účastníme všechny. Vždy jedna nejprve v krátkosti řekne něco o svém klientovi, jeho schopnostech a zdravotním postižení, co má rád a jaký způsob komunikace zvolila. Poté shlédneme video a každá z přítomných má možnost říci své postřehy, nápady, co by se ještě dalo dělat, nebo co by se mohlo dělat jinak. Na závěr pak lektorka zhodnotí ze svého odborného hlediska, jestli se účastnice ve své práci nedopouští nějakých chyb a navrhuje, co by mohlo být dalším krokem v posunu komunikace. Vše probíhá v uvolněné atmosféře, nikdo nemusí být nervózní ani se bát říct svůj názor.

Očekávala jsem, že po mém příspěvku uslyším spoustu výtek, že něco dělám špatně, a ještě víc nápadů, jak to dělat jinak. Bohužel se tak nestalo. Ne že by nebyly nějaké výtky, ale spíš než výtky to byly možnosti, jak by se dala chápat synova agresivita. Co se za ní skrývá. Bohužel nápadů, jak situaci řešit, jsem se nedočkala. Pouze jeden nápad padl, abych zkusila dát synovi zvoneček či píšťalku, které by použil vždy, když by chtěl upoutat mou pozornost (místo aby mě bil). Má to však tu nevýhodu, že by to syn musel nejdříve pochopit. Pak taky by musel píšťalku na krku strpět a nesměl by ji (nebo zvoneček) při první příležitosti zahodit za skříň, přes plot apod. A pak taky, aby zvonil či pískal jen když mě chce opravdu zavolat a nikoli celé dny. Bohužel jsem dnes bytelný zvoneček ani píšťalku nesehnala, takže tento nápad zatím nemůžu realizovat. Ale přemýšlím, co jiného bych ještě mohla takto použít. Napadl mě klasický bezdrátový zvonek, nebo ťukání na dřevo (ale to není všude a ťukáním na dřevo si již nyní hraje třeba u jídla). Zkoušela jsem syna naučit, aby zavolal mama, protože to je jediné, co jakž takž dokáže, ale bohužel to zatím nedělá. Řekne to jen na pokyn a ještě potichu.

I tak však dnešní supervize byla přínosem. Protože jsem slyšela názor zvenčí od dalších lidí, kteří pracují s postiženými. I samotnou mě při sledování práce ostatních napadlo pár věcí. Jednak jsem radila jim, protože se mi zdálo, že já jsem v této komunikaci již mnohem dál a že oni teprve začínají a jednak mě napadlo, co bych ještě mohla udělat já, jak rozšířit možnost výběru činností.

A další pozitivum je v tom, že jsem aspoň na jeden den (nebo jeho část) se nemusela fyzicky starat o syna. Jenže i tak jsem byla celý den nervózní, co provádí u mých rodičů, jestli nemá další záchvat, protože už týden ho má každý den. Navíc tátovi, který zrovna bere další chemoterapii, je po ní špatně. Ale naštěstí vše proběhlo dobře. Syn byl klidný a bez problému. Protože jsme brzo vstávali, odpoledne usnul a probudil se až po mém příjezdu. Ale i tak jsem po příjezdu k sobě domů opět začala být nervózní. Úplně mi začalo být špatně od žaludku a pořád jsem čekala, kdy to dnes přijde. Naštěstí nepřišlo. I když se mi zdálo, že po osprchování, kdy jsem mu navíc šla odstřihnout odchlipující se hnisající strup, aby si ho sám nestrhl a nezačal krvácet ještě víc, a rovnou i ostříhat nehty, aby nemohl tak dobře škrábat, začal být nervózní a když ještě pyžamo našel naruby a neuměl si ho sám správně otočit, to už bylo skoro namále. Naštěstí jen namále. Sice všechny večerní rituály prováděl vztekle, s větší razancí a bez radosti, ale tím to také skončilo. Jenže moje nervóza tím neskončila. Paradoxně se stále zvětšovala. I po zavření dveří do jeho pokoje, kdy jsem poslouchala, jestli náhodou netrhá pyžamo či peřinu nebo něco podobného.

Koupila jsem mu dnes nový hrneček jako náhradu za ten jeho rozbitý. Je velmi podobného tvaru, tedy vysoký a štíhlý. Sice má jako vzor motýlky a ne růže jako ten minulý, ale je taky převážně červený, takže jsem si říkala, že to třeba ani nepostřehne, že je to jiný hrnek. Ale poznal to hned a líbil se mu. Zaujaly ho ti motýlci a dokonce se potěšeně očima pousmál. A ty potěšené, šťastné oči jsou největší moje odměna.

Dnes má svátek Vlastislav

NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano

43.30%

Spíše ano

17.58%

Spíše ne

15.17%

V žádném případě

23.94%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 3032