• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Rogloviny: Vejminkáři

Při otevírání denního stacionáře pro seniory ve Smečně mne toto moderní zařízení poněkud připomínalo luxusně zařízený vejmínek.

Tu skutečnou „instituci“ vejminku kromě vesnických Baarových či Raisových románů připomínají dnes už jen skromné venkovské příbytky, ve kterých kdysi dožívali bývalí hospodáři. Věkovou hranici odchodu na vejmínek nestanovil žádný zákon a řídila se fyzickou i duševní schopností majitele usedlosti řídit složitý organismus gruntu, starat se o dobrou úrodu na poli i plné chlévy. Rozumný hospodář předával otěže svého statku do rukou nejstaršího syna teprve tehdy, až našetřil patřičné věno pro dorůstající dcery a důstojně zabezpečil (například vysláním na studia) i druhorozeného syna. Odchod na vejmínek byl zpravidla stvrzen smlouvou u notáře, která upravovala finanční příspěvek i množství naturálií. Ani po odchodu na odpočinek však bývalý hospodář nezahálel, ale snažil se být užitečný synově rodině, která dál hospodařila na dědičném statku. Tu pomohl při přípravě osiva, zametl dvůr, žena se postarala o drůbež a vnoučata, ošetřoval sad nebo aspoň o žních prostíral na poli povřísla. Věděl, že se bude mít dobře jen tehdy, když bude rodný grunt dál (řečeno dnešními slovy) dobře prosperovat. V opačném případě, přišla-li neúroda či krupobití, smlouva - nesmlouva, byl stejně bit jako hospodář. A nedej Bože, aby se nový hospodář víc než pluhu držel skleničky nebo karet. Příběhy sedláků, jejichž statky se dostaly „na buben“, jsou notoricky známé nejen z literatury.

Doba se změnila a v každodenním shonu se ne každá rodina dovede (nebo snad lépe řečeno chce či může) postarat o své staré rodiče, a proto - více méně - rádi tuto starost přenechají společnosti, která pro staré lidi připravila vejminky kolektivní. Ostatně, proč ne? Už v Bibli se píše, že není člověku dobře býti samotnému, a to platí i seniorech, kteří by se v dnešním uspěchaném čase mohli doma cítit jako na opuštěném ostrově, což v domovech důchodců ani v domovinkách pro seniory nehrozí. Zestárnout – to není zásluha, ale přirozený koloběh lidského života a každý z nás jednou zestárne.

A právě zde je jádro pudla, které má velmi úzkou paralelu s klasickým vejminkem. Jak se mladí chovají ke starým spoluobčanům dnes, podobné chování mohou očekávat oni ve stáří. A příkladem by měli jít i veřejní činitelé – jak to, ostatně bylo už ve starém Římě! Pokud ovšem mladý politik, který operativně se svými názory mění i stranické legitimace, může beztrestně veřejně označit jiného staršího politika s odlišnými názory za vrtošivého staříka, není to právě dobrou vizitkou jeho vztahu k dříve narozeným občanům. Vím, o čem mluvím a protože i já jsem zřejmě překročil věkovou hranici pro zařazení do kategorie vrtošivých staříků, mohu si dovolit doporučit těmto sebestředným pánům, kteří dnes o nás rozhodují, aby dříve než se i jim začnou třást ruce, si přečetli Nerudovy verše o dědově míse!

Dobrý den!

Vladimír Rogl
12. 04. 2009, 15:38

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.