• ÚVODNÍ STRANA
• KONTAKTY
• REDAKČNÍ TÝM
• TIŠTĚNÉ NOVINY
• INZERCE DO NOVIN
• UZÁVĚRKY
• KNIHY

PŘIHLÁSIT SE

Flétnistka ze Slánska, Žofie Vokálková, šíří slávu české hudby po celém světě

S tříletým synem Alfrédem. Foto Vladimír Rogl

Na letošním slavnostním udělování pamětních listů zasloužilým občanům v předvečer státního svátku se v Městském divadle ve Slaném představilo i hudební duo harfenistky Zbyňky Šolcové a flétnistky Žofie Vokálkové. Protože právě tato umělkyně, která koncertuje po celém světě, žije nedaleko Slaného, požádal jsem ji o rozhovor.

Žofie Vokálková je od roku 1990 sólistkou a členkou Virtuosi di Praga, řadu let byla první flétnistkou Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK. Nyní je sólistkou orchestru Musici de Praga, souboru Barocco sempre giovane a v Duu SYRINX s harfistkou Kateřinou Englichovou se věnuje komorní tvorbě pro flétnu a harfu. Od roku 2007 je členkou tria Musica dolce vita a hraje též v rámci uskupení Due solisti spolu s americkou varhanicí Dr. Kathleen Scheide.

Váš otec byl významný český sochař. Co Vám v dětství bylo bližší – hudba nebo výtvarné umění?

Je pravda, že jsem vyrůstala v uměleckém prostředí a díky tatínkovi jsem k výtvarnému umění měla opravdu velice blízko. Malovala jsem a modelářská hlína patřila k mým nejoblíbenějším hračkám, ale tatínek byl rovněž velice nadšený amatérský hudebník a sám ve svých bezmála čtyřiceti letech začal chodit i do hudebky, protože ho to hodně bavilo. Současně ale mne tam bral sebou a v mých ani ne třech letech mne začal učit noty. Ve čtyřech letech jsem dostala svou první zobcovou flétnu a pomalinku jsem na ni začala hrát. Ta flétna mi zůstala a pak už jsem si nedovedla představit, že bych dělala něco jiného než muziku, což nakonec vyústilo až ve studium na konzervatoři, kterou jsem absolvovala v roce 1992 u pana profesora Malotína.

To trošku předbíháme. Z toho, co jste mi říkala, plyne, že jste znala noty dříve než abecedu...

Ano, je to tak. Ve čtyřech letech jsem už znala noty a teprve někdy v pěti letech mne k tomu táta začal učit i písmenka.

Flétna zůstala Vaším jediným hudebním nástrojem?

Hrála jsem vlastně vždy jen na flétnu, ale na konzervatoři k tomu přibyl i obligátní klavír, dechové nástroje a dokonce i bicí. Takže jsem hrála i na tympány.

Kdy jste poprvé vystupovala na veřejnosti?

Opět už jako malé dítě. První významný koncert bylo zahajování Duškovy soutěže na pražské Bertramce. To mně bylo necelých pět let, hrála jsem tam Mozartův menuet a maminka mne doprovázela na klavír.

Bertramka má svoje kouzlo a vlastně jakési genius loci...

Určitě. Snad i proto se tam každý rok jednou či dvakrát vracím, Bertramka je pro hudebníka opravdu nádherné místo a zdá se, že tam Mozartův duch vytváří tu úžasnou atmosféru – ať už venku nebo uvnitř.

Kromě konzervatoře jste studovala i v zahraničí. Kde to bylo?

Ano, ve studiu jsem pokračovala dále ve Francii u prof. Christiana Lardé v Paříži a poté jsem se několikrát účastnila mistrovských kurzů u Jamese Galwaye rovněž ve Francii, což je jeden z nejznámějších a nejoslavovanějších flétnistů.

Kteří jsou Vaši nejoblíbenější skladatelé, jejichž hudbu hrajete?

Flétnový repertoár má úžasné skladby od impresionistů. V současnosti hodně hraji s harfou a často i se zpěvem, proto se do určité míry mění i ten repertoár. Máme sólové skladby s orchestrem nebo úžasné skladby Mozartovy. V komorní hudbě se snažím nacházet zajímavé a nové, které se tady nehrají. Například právě pro letošek jsme vytvořili s triem Musica dolce vita program „Klenoty české hudby“, se kterým máme úspěchy po celých Čechách i na Moravě. Je to průřez českou hudbou od baroka, klasicismu přes Františka Škroupa, Smetanu, Dvořáka, Martinů a Janáčka až po soudobého Jaroslava Krčka.

Zatímco špičkových houslistů Vám vyjmenuji hned několik, flétnisté či flétnistky hned tak nenajdeme, čím to je?

Je pravda, že bychom se asi spočítali na prstech jedné ruky. Na druhou stranu je ale také pravda, že občas sólově vystupují například někteří kolegové, kteří hrají první flétnu v České filharmonii nebo v jiných orchestrech, ale tu samostatnou sólovou kariéru jich dělá jen strašně malinko.

Vy pravidelně vystupujete v adventních koncertech na ČT 1...

Ano, letos to připadá na 6. prosince, ale jinak vystupuji v celé řadě koncertů – například v Rudolfínu, v Žižkovském atriu nebo na Chodovské tvrzi. A vlastně zcela nedávno i ve Slaném.

Co Vás čeká po Vánocích?

Hned po Novém roce odjíždím do Spojených států, protože jsem vyhrála konkurz v americké koncertní agentuře, a proto mám dvakrát ročně v Americe koncertní turné.

Máte spočítáno, v kolika zemích jste už koncertovala?

Spočítáno to nemám, ale kromě Afriky a jižní Ameriky snad ve všech světadílech. K těm nejvzdálenějším mohu počítat kromě Japonska i Austrálii. Do Japonska vlastně jezdím téměř pravidelně už celou řadu let.

Jaký je rozdíl mezi našimi a zahraničními posluchači vážné hudby?

Každá země má svoje specifické publikum a právě Japonci jsou velmi uzavřeni a během koncertu téměř netleskají, ale zato na jeho konci mohou zbořit sál. Oproti tomu jsou například Australané úžasní a velice vstřícní, stejně tak jako Američané, kteří dávají zřetelně najevo libost či nelibost už během koncertu. U nás je to různé. Já mám velice dobré zkušenosti s publikem na Moravě, protože tam cítíte, že lidé, kteří na koncert přijdou, se hudbě zcela otevřou a doslova ji hltají. Kdežto například u pražského publika, které má velké možnosti nejrůznějších kulturních akcí, máte pocit, že to až tak nevnímají naplno.

Máte možnost poznávat cizí země i jinak, než z koncertního pódia?

Jak kdy a kde. Dost příležitostí mívám v Japonsku a například se ráda procházím nebo jezdím metrem v Tokiu, které je nejen krásné, ale i naprosto bezpečné. Nemusím se tam bát chodit sama ani v noci. Samozřejmě, že nevyhledávám žádné nebezpečné čtvrti, které tam zřejmě budou taky.

Máte spousty ocenění, kterých si ceníte nejvíc?

Je jich celá řada, ale velice si vážím ceny hlavního města Prahy z Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro nebo třetí ceny „Vítězů Mezinárodních soutěží Pacem in terris v Německu“. To byla zajímavá soutěž, ve které soutěžili vítězové jednotlivých oborů dohromady – flétna, housle, klavír - a z šesti vítězů pak vybrali vítěze. Důležitá pro mne byla i cena „Special Price“, kterou jsem získala jako první Evropanka v prestižní soutěži „Web Concert Hall Competition“ v roce 2000 v New Yorku.

Dovolím si ještě nahlédnout trošku do soukromí. Váš manžel Jan Šrámek je dirigent. Jak jste se spolu poznali?

V Libanonu – v Bejrútu, kde jsem shodou okolností oba koncertovali. Jelikož nám tam sebrali pasy a museli jsme na jejich vrácení čekat několik dní, využili jsme této krizové situace a nečekané pauzy k bližšímu seznámení.

Hrajete někdy spolu?

Občas ano. A právě letos o Vánocích máme velký vánoční koncert v Dvořákově síni v Rudolfínu, kde budu hrát flétnový koncert s doprovodem Orchestru pražských symfoniků, který bude manžel dirigovat.

Půjde Váš syn ve stopách svých rodičů?

Předpoklad tu je, protože už ve svých třech letech velice dobře slyší, rád zpívá, zkouší i píšťalky a tatínek mu občas dovolí brnknout i na violu. Bude-li mít absolutní sluch jako mám já a bude-li chtít, může se hudbě věnovat v budoucnosti rovněž.

Máte nějaký vzkaz nebo přání pro naše čtenáře?

Aby měli rádi muziku a nenechali se zahltit tím šumem a hlukem, který je okolo nás a občas si vytvořili pro své uši úplné ticho. A aby se nebáli na koncerty vážné hudby brát i malé děti.

Vladimír Rogl
02. 01. 2010, 13:30

Hodnocení článku:

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.