Kliknte zde
Dobré ráno, vítáme Vás na našem zpravodajském serveru.
Dnes je čtvrtek 20. září 2018 Přesný čas: 00:00:00
Z okolí Slánska

Václava Matouška přemluvil v 67 letech vnuk k maratónu

foto
Václav Matoušek. Foto Sláva Pilík.

Tradice běžeckého hnutí, zvláště pak orientačního běhu, se ve Slaném počítá nejméně na padesát let. S ním jsou spojena tři jména: Isop , Horák a Matoušek. Právě Václav Matoušek byl tím, který klub orientačního běhu převzal ve funkci předsedy po svých třech předchůdcích (dále syn Viléma Isopa Jan Isop) v polovině osmdesátých let a po své životní padesátce se odhodlal ke svému prvnímu maratónskému běhu. Jeho pohled na běžecký sport je velmi zajímavý. Chápe jej jako součást života. Nikoli ale jako honbu za nejlepšími časy, nýbrž pouze ve prospěch vlastního zdraví. Přesto běžel snad nejtěžší maratónský závod, který se v Evropě koná a v 67 letech ho jeho vnuk přemluvil k dalšímu, již dvacátému maratónu v pořadí.

Co tě na orientačním běhu vždy zajímalo, co bys na něm vyzdvihl za přednosti a jaké jsi v něm míval výsledky?

Začal jsem sportovat docela pozdě, ve svých 39 letech. Nešlo mi nikdy o nějaký super výsledek, spíš jsem se pohyboval v polovině závodního pole a bral sport jako prostředek ve prospěch svého zdraví. Orientační běh je má srdeční záležitost. Je na něm krásné to velké spojení myšlení a vlastního běžeckého výkonu v neznámém terénu. Musíš si umět rychle poradit, správně se rozhodnout pro tu nejlepší trasu, umět dobře číst mapu a vše přenést do skutečného terénu. Je dobré mít i trochu intuice. 

K běhání ses dostal poměrně pozdě, čím to?

Sportoval jsem už na vojně, ale to byl fotbal. Hrál jsem za Přestavlky okresní přebor a v mých pětadvaceti mi při jednom zápase přerazili nohu. Přestal jsem zcela hrát a tak trochu na sport zanevřel. Až po pár letech jsem si řekl, že běh, a právě ten orientační, kde se musí používat i hlava, je to nejlepší. A snad i bezpečnější.

Orientační běžci často uvádějí docela zajímavé „zkazky“ o tom, jak dokázali zabloudit. Stalo se ti něco podobného?

Samozřejmě, že ano. Krásně jsem zakufroval v Jičíně. Tam se pořádaly velké mezinárodní pětidenní závody v orientačním běhu, na kterých se schází 4 až 5 tisíc běžců. Soustředím se na mapu, běh a najednou jsem klasicky „vyběhl z mapy“. Trasa závodu byla poblíž rybníka Branžeš. Najednou běžím a koukám, přede mnou Drábské světničky. Dobrý, ale na mapě nebyly. Byl to docela šok a nezbývalo, než je oběhnout a vrátit se zpátky k některému z nejbližších orientačních bodů, které na mapě byly. „Kufr“ byl dlouhý dvacet minut a bylo po nadějích.

Vím o tobě, že máš za sebou velké množství těžkých maratónských závodů. Tato disciplína ale v orientačním běhu nebývá. Jak si se k ní dostal?

To je prosté. Po padesátce mi hůř začal sloužit zrak, a to je pro orientačního běžce docela problém. Buď vidíš dobře na mapu a nevidíš pod sebe na cestu, nebo naopak. A tak jsem musel „orienťák“ opustit a začal se věnovat hladkým běhům, krosům a běhům silničním. Dál jsem jen v orientačním běhu funkcionařil, dělal jsem i předsedu krajského svazu, předsedu našeho klubu až do roku 2005. Tehdy jsem předal předsednictví velmi schopné Lídě Hrdličkové. Klub dál dobře pracuje, hodně se věnuje mládeži. Tradice, která tu byla padesát let, tak pokračuje znovu úspěšně dál.

A jak to tedy je s těmi maratóny?

Už když jsem začínal běhat orienťáky, měl jsem vždycky touhu zkusit si maratón. Sám jsem běhal v tréninku třikrát v týdnu kolem deseti kilometrů a obdivoval jsem, jak někdo může zvládnout více než čtyřnásobnou vzdálenost. K maratónu jsem se ale dostal, až když jsem orientační běhy opustil. Na jednom z krosů v roce 1994 – na Krušovickém soudku – jsem se seznámil s kladenskými běžci z Maratonklubu Kladno. Byl to hlavně známý vytrvalec Rudolf Kusebouch, původem Slaňák, který mne přesvědčil, abych maratón zkusil.

Jenže, pokud vím, ty ses napoprvé pustil zrovna do toho nejtěžšího, je to pravda?

To je fakt, byl to Jungfrau Marathon ve švýcarských Alpách. Nejdřív jsem si myslel, že s kladenskou partou se na to pojedu jen podívat. Ale pak mě ukecali, abych taky startoval. Je to hodně těžký. Půl maratónu je relativně po rovině, i když převýšení do 21. kilometru o 200 metrů není na těchto závodech zrovna běžné. Pak ale začne hodně prudké stoupání, které bere dech. Nejhorší to je od 26. km z vesnice Lauterbrunnen, odkud se stoupá lesem na Wengen – na známé alpské lyžařské středisko. Na čtyřech kilometrech se vyběhne o 600 metrů výš. V některých serpentinách to ani nejde běžet. Okolo se pasou krávy a jsou skutečně tak trochu do fialova. Nejvyšší bod je na 40. kilometru – 2203 metrů. Když jsem úbočím hory Eiger přiběhl do cíle a věšeli mi na krk medaili, skoro jsem brečel, jak to vypětí ze mne spadlo.

Po takovém zážitku by se dalo čekat, že s běháním běžec praští, jak to bylo u tebe?

Bylo to jinak. Bylo to sice hodně těžké, ale na druhé straně nádherné. Prostě mne běhání hodně chytlo. Přemýšlel jsem, co dál pěkného si zaběhnout. Tenkrát se začínal v Praze organizovat také Pražský mezinárodní maratón – PIM. Na nultém ročníku jsem nebyl, ale běžel jsem první a pak každý rok další z nich. Dosud jich mám zaběhnutých jedenáct.

V rámci PIM se Václav Matoušek stal jedním ze 78 běžců v ČR a vlastně i na celém světě, kteří získali titul Král Pražského mezinárodního maratónu. Jen tolik jich totiž odběhlo prvních šest ročníků v řadě za sebou. Emblém PIM King zdobí také jedno z jeho velmi ceněných závodních triček.

Právě z Pražského mezinárodního maratónu máš další krásnou vzpomínku. To se prý stalo loni v Pařížské ulici?

Netušil jsem, že se přijede právě do Pařížské do cílové rovinky podívat část naší rodiny. Když jsem běžel už k cíli, najednou ze strany přenesl můj syn vnučku přes zábradlí, já ji vzal za ruku a poslední dvě stovky metrů běžela šestiletá Adélka se mnou. V cíli si to fotily desítky fotografů, lidé tleskali, byl to krásný zážitek.

Ty máš dosud již devatenáct těžkých maratónských běhů za sebou, můžeš vzpomenout na některé další z nich?

Kromě asi nejnádhernějšího Jungfrau, kde jsem byl od té doby pětkrát, a jedenácti pražských se mi hodně líbil také Maratón Stockholm ve Švédsku. Tam se běží dva městské okruhy, všude je spousta diváků, je tam výborná atmosféra a běží tu 18 tisíc lidí.

Maratón je zcela určitě obrovsky náročný závod. Jak se na něj připravuješ, co například jíš a piješ před a při závodě?

Znám různé metody přípravy, hodně jsem toho přečetl, ale já nic speciálního nepoužívám. Před závodem si akorát dávám bílé maso a těstoviny, trochu předtím omezím cukry, abych je těsně před dnem startu přidal. Tak dvě hodiny před výstřelem jím jen banán či sušené ovoce, při závodě často piju, kvůli možným křečím si na občerstvovačce dám spíše sůl než nějaké sušenky. Piju střídavě iontové nápoje a vodu. Nic víc. Ale po závodě je to jasné. Dám si pivo. Zde dodržuji radu výborného orientačního běžce a člověka MUDr. Aschermanna, známého kardiologa a internisty. Ten nám vždycky radil, že půl až hodinu po závodě je desítka pivo ten nejlepší ionťák.

Běžel jsi maratóny ve Švýcarsku, Švédsku, známý maratón v Košicích, PIM v Praze, v pražské Stromovce, ale prý jsi chtěl už s běháním skončit?

Loni po PIM maratónu jsem řekl, že je to můj poslední, jenže na Silvestra můj vnuk Lukáš Lavička, který hraje za Slaný basket, říká. „Dědo, ještě nemůžeš skončit. Ten tvůj dvacátý maratón poběžíme v roce 2009 spolu.“ Takže, když bude sloužit zdraví, budu tam. Přece ho nenechám na tom jeho prvním těžkém závodě ve štychu. Ono se to totiž nezdá, ale v maratónu nikdy nevíš, co to s tebou udělá. A je jedno, jestli jsi mladý. Je důležitá vytrvalost, díky které často padesátiletí běžci dobíhají na 25. či 30. kilometru mnohem mladší kolegy. 

Václav Matoušek se tedy chystá na svůj jubilejní 20. maratón v životě. Zpovzdálí sleduje také činnost slánského klubu orientačního běhu. Má radost z každého jejich úspěchu. A stejně jako na začátku osmdesátých let, kdy s během začínal, má stejné krédo. „Dokud mi bude běh pomáhat k dobrému zdraví, budu běhat. Pokud by mi zdraví měl brát, je nejlepší přestat,“ říká zcela přesvědčivě.

Sláva Pilík
26. 08. 2008, 22:30


Hodnocení článku:


5 b. = skvělý  4 b. = dobrý  3 b. = ujde  2 b. = nic moc  1 b. = slabý

Počet hlasujících: 1. Čtenáři celkem udělili: 5 bodů. Průměrný počet bodů: 5

Komentáře:

Pokud chcete vkládat komentáře, musíte se přihlásit.

Dnes má svátek Oleg
 
NAŠE ANKETA:
Jste pro obnovení tělesných trestů ve škole?

Určitě ano
graf

48.94%

Spíše ano
graf

17.33%

Spíše ne
graf

14.44%

V žádném případě
graf

19.29%

Celkový počet hlasujících čtenářů: 1177
+-
 
Zprávičky

Založení houbařského spolku

12. 10. 2017, 12:10

Betlémské světlo

12. 10. 2017, 12:08

Tak přece demolice nebude!

12. 10. 2017, 12:01

OtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaOtevřítOtevřítOtevřítOtevřítReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklamaReklama
© Jiří Červenka - Gelton   |   Použití materiálů jen se souhlasem provozovatele a majitele webu.   |   Webdesing: Jakub Charvát